V 2FRESH se věnujeme produktovému designu a navrhujeme weby, aplikace, zákaznické portály nebo třeba nemocniční informační systémy. A v našem podcastu si povídáme s produktovými a designovými lídry o tom, jak funguje design u nich ve firmách. Povídáme si hodně o tom, jak design může pomáhat byznysu. Snažíme se najít nějakou inspiraci v tom, co funguje a nefunguje.

Ahoj, vítejte u dalšího dílu 2Fresh Design podcastu. V 2Fresh pomáháme firmám s UX, s produktovým designem nebo jejich designovou vyspělostí. Navrhujeme weby, aplikace, zákaznické portály nebo třeba nemocniční informační systémy.

V našem podcastu si povídáme s produktovými a designovými lídry o tom, jak funguje design u nich ve firmách. Zaměřujeme se na to, jak design pomáhá businessu, hledáme inspiraci v tom, co funguje a co ne. Dnes si budu povídat s Tobiášem Vybíralem, designerem a founderem medicínského startupu HTG Medical.

Ahoj, Tobiáši.

Ahoj, Kubo. Ahoj, posluchači.

Téma, které spolu budeme řešit, rozvířil nedávno Y Combinator, který vyzval designérky a designéry, aby se pustili do zakládání startupů. Jejich výzva vychází z toho, že AI zjednoduší budování nových produktů, mnoho věcí půjde automatizovat a tak bude více záležet na pochopení potřeb zákazníků a kvalitě exekuce produktu.

Proto mají designéři podle Y Combinatoru skvělé předpoklady, protože mají velkou empatii k zákazníkům a zároveň vysoké standardy práce a kvality. Tobiáši, ty tohle teď žiješ, z designera ses posunul do role foundera, tak se moc těším na to, že to detailně prozkoumáme. Než se na tohle téma samotné vrhneme, představ prosím HTG Medical, co tam vlastně děláte.

Moc rád. HTG Medical je mladý český nadějný startup, který nedávno dostal svoji první investici. Snažíme se vyřešit problém, který je, dalo by se říct, celosvětový a který se neustále prohlubuje.

Je to problém sester na jednotkách intenzivní péče, kterých není dostatek na trhu. Jsou neustále zavalované novými a novými požadavky, co vlastně mají dělat, ale nemají úplně dáno, jaké nástroje jim umožňují tyto svoje cíle a požadavky plnit. Abych byl konkrétnější, zaměřili jsme se na problém měření výdeje moči pacientů na jednotkách intenzivní péče a jak toto automatizovat. Je to aktivita, která je nesmírně důležitá.

To, jak moc močíš, říká, jak ti fungují orgány, jestli jsou prokrvené, jestli ti neselhávají ledviny, játra a tak dále. Proto zvlášť na jednotkách intenzivní péče sestra musí přijít k pacientovi každou hodinu s tužkou a papírem a přepsat si, kolik pacient do takového sběrného sáčku namočil. Tohle potom si přepíše do počítače, někde na nějakou plachtu.

Vzniká u toho hromada chyb, je to málo granulární, opravdu to probíhá každou hodinu a po, ještě plus mínus, a vůbec to nezapadá do současného trendu sběru kvalitních dat. Proto se třeba i AI nástroje nemohou na základě toho rozhodovat, posuzovat nějaké kritéria a vlastně pomáhat těm doktorům.

Takže vyvinuli jsme službu, v základu je to malá krabička, kterou pověsíš na postel, na ní pověsíš ten močový pytlík a ona následně měří každých pár minut, kolik tam přibyde moči. Tyto informace posílá té sestře a doktorovi do systému. To digitalizuje, automatizuje, sestře šetří hodinu času a současně na tom je krásné, že se to celé zaplatí čistě změnou spotřebního materiálu. Jeden typ pytlíku, který má tu měřící funkci, za jiný typ pytlíku, který tu měřící funkci nemá. Takže takový krásný balíček.

Otevřeli jsme tím trochu Pandořinu skřínku, protože je to něco jednoduše představitelného pro každého, něco, s čím dokážou lidi rezonovat. Pouští nás to hlouběji za tu oponu zdravotnictví. My vidíme, že je tam celá hromada příležitostí. Takže plánujeme, že tohle bude náš první produkt v celé šíři, na který se teď potřebujeme soustředit.

To máš dobře najetý pitch teda, protože investuju hned. Být investor, tak to beru, protože to zní opravdu jako... Ta potřeba je podle mě dost jasně vydefinovaná a my jsme bohužel v rodině teď měli dost intenzivní zážitek se zdravotnictvím. Musím říct, že mi přijde, že těch příležitostí, co automatizovat a kde tomu personálu ulevit od nějakých rutinních činností, je opravdu hodně.

Tohle zní skvěle. Ale teď možná zpátky k týmu. Jak vypadá váš tým, jaká je tvoje role? Zajímalo by mě, jestli jsi sám founder nebo je vás více a jakou roli přesně tam máš.

Aktuálně jsme tři co-foundeři. Já, Krištof a Max, kde každý přicházíme s dost unikátním skillsetem, který se fantasticky doplňuje. Naši investoři nám několikrát řekli, že spíš investují do nás jako do founderů než do samotné té myšlenky.

Potkali jsme se kdysi na hackathonu a byl to Škoda Auto Hackathon, který byl zaměřený na BeRider, elektrické skútry s cílem zlepšit zákaznickou zkušenost na tom skútru. Já a Krištof jsme se našli a vytvořili jeden tým ještě spolu s dalšími dvěma kolegy. Max byl v druhém týmu a když jsme to hackovali, tak jsme si pořád koukali pod ruce, co tam ten druhý tým dělá, jak tam rozbírá tu motorku a co tam vymýšlí.

Strašně nás bavilo si už v tu chvíli radit, přestože jsme byli konkurenti, a vlastně se pozitivně kecat do té naší práce. Bylo už v tu chvíli strašně krásné pnutí mezi námi. Skončilo to tak, že já s Krištofem a s naším týmem jsme to vyhráli, Max skončil na druhém místě. Řekli jsme si potom, že chceme hackovat dál, že nám to prostě dává smysl. Hackathon je parádní příležitost jak v omezeném čase něco vytvořit smysluplného a pak to vlastně pustit a jít zase řešit jiné každodenní problémy.

Následně, asi o rok a půl později, po několika dalších hackathonech, přišel IKEM, Institut klinické a experimentální medicíny, vyloženě s nějakými osmi problémy. Automatizace měření moči pacientů na JIPkách byl jeden z nich a řekli jsme si, to je přesně pro náš skillset.

Max pochází, nebo jeho background byl z Prusa Research, 3D tiskárny, hardware, software, firmware, hackování této části. Současně v té chvíli už získával i nějakou zkušenost z J&T Ventures, takže z nějakého investičního světa. Krištof přišel z hardwarového inženýrství, kde vlastně jsme se nepoznali, tak byl v Kanadě v nějaké CNC, tam řešil obrábění, vlastně práci s hardwarem a supply chain.

Můj background byla zákaznická zkušenost. Jak udělat věc, která je intuitivní, kterou chtějí zákazníci používat, která chápe celou tu komplexní šíři problémů, co s tím je vlastně od A po Z. Plus nějaké prioritizace komunikace kolem toho a v současnou chvíli je vlastně nějaký sales.

Potom, co jsme vlastně vyhráli tento hackathon, za námi zase přišel IKEM a řekl: "Kluci, jste borci, my to ale opravdu potřebujeme, co vám můžeme dát za support, abyste tohle materializovali." Řekli jsme si, že to je vlastně z těch hackathonů první příležitost, kde by se dala nějaká firma na to založit.

Začali jsme to bootstrapovat. Každý z nás měl nějakou práci, hlavní. V té jsme pořád pokračovali a po večerech a o víkendech vlastně rozvíjeli ten Urogram. To je úplný základ toho zařízení na automatizaci. Takhle jsme to dělali tři roky. Opravdu dlouhodobé bootstrapování a postupné získávání těch zkušeností, což jsem za to zpětně vděčný a asi bych to zpětně udělal dost podobně jako tehdy.

Ty tři roky, když mluvíš o tom bootstrapování, předpokládám, že jste se zaměřovali primárně na to, jak vyvinout ten produkt, který to dělá. Nebo už jste v rámci těch tří let třeba řešili i právě obchod, nějaký networking, nebo já nevím, nějakou distribuci asi ještě, ne? Nebo i další aktivity? Nebo jste se v této části zaměřovali prostě opravdu čistě na to, vyvinout funkční produkt?

Byla to kombinace více věcí. Uvedl bych to tím, že zdravotnictví je nesmírně specifický obor a to například v našem případě je nejrelevantnější tím, že abychom mohli prodávat naše zařízení, potřebujeme mít takzvanou MDR certifikaci. Máme zdravotnický prostředek v různých rizikových třídách a bez této certifikace to vlastně nemůžeš začít prodávat.

Což pro mě jako pro člověka, co si prošel Rohlík a dalšími startupy a který je zvyklý na MVPčka a rychle to vypustit na trh a vlastně posbírat zpětnou vazbu, iterovat a že vlastně i prodej je pro tebe lakmusový papírek, nakolik vlastně míříš správně se svým produktem, tak byl docela oříšek.

Takže my teď jsme třeba v situaci, že ještě neprodáváme, začínáme certifikovat. V momentě, kdy ta certifikace doběhne a my zjistíme, že jsme tam udělali nějakou zásadní chybu, nás to více méně hází v uvozovkách na začátek. Potřebujeme to předělat a čeká nás třeba další rok a další třeba pět milionů investic, než budeme mít ten smysluplný produkt.

Proto jsme většinu z těchto tří let se snažili pochopit, jak tento svět funguje, jak fungují distributoři, co za potřeby a požadavky mají ty sestry, co mají za potřeby a požadavky doktoři.

Prošli jsme si dvěma inkubátory, jeden zaměřený čistě na zdravotnictví, Caelestinus, to totálně doporučuji, a druhý inkubátor zaměřený čistě na businessové uvažování, to bylo ČSOB Start it. Oba dva nám dali každý úplně něco jiného, ale hlavně ten Start it nás donutil přemýšlet obchodnicky. Jak to postavit tak, aby to nejen někomu pomáhalo, což byl od začátku náš fokus, odlehčit těm sestrám, ale tak, aby se to i zaplatilo a mohlo škálovat a mohli jsme rozšiřovat naše služby.

Tohle třeba pro mě bylo dost nové, i když předtím jsem byl jako designer, pro mě přirozené více s end-usery. Získat tento ještě strategičtější nadhled a začít se více zabývat tabulkami, největší nuda na světě, které ti na konci ukážou, že ano, když to dáš tolika lidem za takové dolary a na konci ti vznikne ta částka, kterou můžeš reinvestovat, tak najednou ti to uklidní. Že neletíš na slepo, ale že to máš i něčím podložené. Zvlášť když ti potom v té nemocnici řeknou: "Ano, tohle je částka, kterou jsme za to ochotni zaplatit."

Představoval jsem si to a možná to tak asi většina lidí bude mít, že to hlavně sedíme nad tím, jak vypadá ten sáček a jaká je tam nějaká elektronika, která to měří, odečítá, jak to komunikuje s nějakým systémem, který na to navazuje. Ale tomu předchází nebo to zároveň provází vůbec mapování celé té problematiky, zjišťování, jak jsi říkal, to, co potřebují sestry, možná to, co potřebují lékaři, jak fungují nemocnice celkově. Protože věřím, že i potom v další fázi ten prodejní proces do nemocnic může být docela složitá věc, dostat se tam vůbec jako dodavatel. Ať už člověk bude dodávat přímo, nebo bude dodávat nějakým firmám, které to dodávají potom do nemocnic. Tak to je zajímavé.

Třeba k tomuto potřebuji dodat, že pro nás ten produkt vždycky byl, ta samotná ta krabička, co měří, prostor pro diskuzi s těmi lidmi. V momentě, kdy máš něco fyzického v ruce, a v našem případě za začátku to byla maketa, která ani nefungovala, tak se lidi s tebou chtějí bavit mnohem otevřeněji, mnohem konkrétněji, než kdybychom to neměli. Protože najednou nevypadáš jako člověk z ulice, co přišel s prvním nápadem, ale vypadáš jako někdo, kdo na tom už nějaký čas přemýšlí a uvažuje.

Vždycky jsem začínal všechny naše debaty se sestrami a doktory: "Já nic nevím, jsem tady proto, abych pochopil váš pohled na svět, pojďte mě prosím osvětlit ohledně slepých míst mého uvažování a říct nám, kde se mýlíme, kde je tohle slepá ulička, kde prostě narazíme. Protože pokud to máme zavřít, tak to radši zavřu dnes s vámi, než za pět let, když prostě pojedeme nad tím svým egem a budeme říkat, jak všechno umíme úplně nejlíp."

Najednou to totálně proměnilo diskuzi, co jsme měli u toho stolu. Od toho "jdu ti něco prodat" do toho "jsme parťáci, pojďme něco vytvořit společně". Třeba musím říct, že v těch nemocnicích můj pocit je, že na tohle nejsou zvyklí. Tam pořád funguje velká hierarchie a když přijde salesman zdravotnický, tak tě jde tvrdě salesovat. Málo kdy zažívají tohle: "Pojďme na tom, pojďme to tvořit společně."

Tohle nám na té cestě neuvěřitelně pomáhá. Třeba si myslím, že to je jeden z těch věcí, proč i Y Combinator říká, že designéři jsou dobří foundeři. Protože my jsme se v průběhu času naučili to naše ego potlačit.

My skrz veškeré uživatelské testování jsme přišli na to, že my víme kulový. V momentě, kdy to někomu nedáš do ruky, kdo to má používat na konci, tak prostě letíš v nějakém mentálním konstruktu na nějakém vzduchoprázdnu. Ale teprve v tu chvíli se láme chleba. V momentě, kdy to ego necháš vlastně doma a přistupuješ k tomu: "Wow, ty jsi mě teď naučil něco nového, takhle jsem se na to v životě nekoukal", takže to tě posouvá kupředu.

To vnímám, že je strašně silné. Taky, ne každý founder tohle má. Zvlášť pokud dá na první gut feeling, ono to vyjde, vydělá první milion a pak si myslí, že dobyl kus světa.

Neříkám, že to mají všichni, rozhodně ne, ale velká část founderů, kteří nemají ten designový background, kteří tam nemají tu pokoru, tak jim tohle hrozí a myslím, že jako designer v tomhle má nějaký benefit.

Vlastně už tak trochu popisuješ to fungování designové nebo dobře je to podle mě popsané i v lean startup metodologii, kdy vytvoříš nějaký prototyp nebo něco, co nejrychleji otestovat s uživatelem nebo něco, co ti pomůže posbírat zpětnou vazbu od těch zákazníků a od uživatelů. Pak za nimi jdeš a povídáš si s nimi o tom. To, co mi přišlo zajímavé, že jsi říkal, že je to forma UX researche s těmi lidmi, ale že už tam jdeš s nějakým prototypem, že už máš něco hotového.

To by mě zajímalo, jak třeba vypadaly ty první prototypy, co jste měli. Jestli to bylo jen na papíře nebo už jste měli nějaký pytlík sebou. Jak to vypadalo?

Úplně na začátku, vlastně na tom hackathonu, což byl víkend, vznikla první krabička. Kdyby se otevřela, tak vidíš trčící dráty z toho. Jediné, co tam bylo fungujícího, bylo napojení displeje na baterku, aby se ten displej rozsvítil a tím jsme předstírali, že něco funguje. To nám pomohlo na místě ten hackathon vyhrát a najednou to bylo i něco, s čím můžeš chodit fyzicky a ukazovat dál. Ale my jsme viděli, že tímhle směrem se nemůžeme vydat dál, že to bylo něco velmi prototypálního.

Relativně ale brzy jsme spíchli něco, co bylo poměrně robustní, ale co už ti umožňovalo ukázat tu hlavní funkci. To znamená, že pověsíš na to pytlík, ono to změří a ukáže ti nějakou hodnotu. Nebylo to přesné, nebylo to napojené na žádné Wi-Fi, ale najednou to ukazovalo ten směr. Asi nic neprozradím, když řeknu, že náš přístup je měření za pomocí váhy.

Takže i když jsem potom řekl těm doktorům a sestrám, že hodně zjednodušeně je to kuchyňská váha otočená do 90°, tak to bylo něco pochopitelného, s čím oni se mohli nějak spojit, vztáhnout k tomu, a že jsme se o tom mohli velmi konkrétně bavit. Co to má za implikace. Že to nebylo žádný hard science, kde by museli rozumět jaderné fyzice a podobně, a umožnilo nám o tom mluvit.

Takže my to, že jsme to měli v ruce, tak to byla ta vstupenka, že si to osahali, řekli si, že něco máte. Ale většinou v tu chvíli jsme to pak dali bokem a bavili se o tom jako high conceptu. Je tohle opravdu problém, co řešíte, jak často to řešíte, co vám k tomu teď brání. Když to bude fungovat takhle, hypoteticky, jak to budete používat, kde to zase naráží?

Takže bylo důležité mít něco v ruce, aby pochopili, co to dělá. Ale potom ta diskuze se spíš ubírala v těch více meta úrovních, než jsme potom vyvinuli, a to byl třeba rok po začátku, něco, co jsme mohli nasadit i do té nemocnice, co mohlo nějakou dobu měřit, co jsme začali testovat v tom reálném prostředí. Ale do té doby to bylo spíš vyptávání se a chápání toho kontextu.

A po tom roce jste teda spustili nějaký pilot s nějakým testovacím přístrojem.

Jo, začali jsme s IKEMem, který tam stál od začátku a dal nám neuvěřitelný support. Potom jsme šli do Fakultní nemocnice Olomouc, která hodně dbá na inovace a chtěla něco zkoušet. Bylo to už zařízení, které bylo schopno měřit, a na které jsme se hodně naučili.

A pak jsme začali na tomhle iterovat. Pak jsme s každým problémem... iterace, no, zjistíš problém, potřebuješ to vyřešit. Zjistíš, že jedno řešení nefunguje, tak zkusíš druhé, třetí, zjistíš, že funguje až to páté. To ti něco odemklo, ale zjistil jsi, že máš další problémy, tak jdeš znovu iterovat.

Akorát v té nemocnici je to podstatně pomalejší, a zvlášť s hardwarem je to podstatně pomalejší než třeba v tom softwarovém světě.

Ještě bych se vrátil k té tvé roli. Ono se to asi liší v čase. Na začátku, předpokládám, když jste to bootstrapovali a ještě jste k tomu pracovali jinde, tak tvůj den nebo tvoje práce vypadala předpokládám trochu jinak než dnes, kdy už na tom děláte fulltime s týmem.

Máte investici a budujete to dál. Ale zajímalo by mě, jak vypadal, když jste začínali, jak vypadal tvůj den, co jsi na tom dělal, nebo možná ne tvůj den, ale co jsi přesně dělal, ty aktivity, které jsi dělal, a jak to vypadá dnes.

Tehdy to bylo podstatně jinak. V nejintenzivnějším období, co jsme měli, tak já jsem vlastně pracoval v Rohlíku. Takže taky vysoce rychlé prostředí, zaměřené na inovace, na dodávání, na chápání zákazníků, které má... Aspoň pro mě bylo náročné období, že si to vyžadovalo skoro celého člověka, samotná ta práce. Já jsem tam naštěstí měl 0,8 úvazek, takže ne úplně fulltime, ale současně do toho já mám dceru ve sdílené péči, takže vždycky to bylo skončit práci, jeden týden běžet za dcerou, druhý týden běžet do startupu.

Bylo to hodně v té době o ježdění po nemocnicích, bylo to hodně o vlastně řešení samotných těch inkubátorů, které nám dávaly i nějaké domácí úkoly, nějaké hloubkové přemýšlení, pilování pitchů, vytváření networkingu. A vlastně, jak to tak popisuju, tak se to až tolik neliší od toho, jak vypadá můj den teď. Až na to, že teď musíme mnohem více řešit strategičtější plánování, že do té doby, kdy jsme to bootstrapovali, tak jsme vlastně neměli runway, ta runway tak přirozeně plynula.

A najednou víme, že máme runway nějakých teď 12 měsíců plus mínus, a že do té doby se určitě musí stihnout x aktivit, takže teď musíme jasně prioritizovat, na co se v té dané fázi soustředíme. Předtím to bylo trochu s prominutím fuck around and find out, protože ten prostor jsme víceméně měli. Najednou teď je to o tom, že víme, že teď jsme ve fázi, kde potřebujeme finalizovat ten produkt, abychom se mohli posunout do další fáze, která bude čistě vytvoření, dokončení té certifikace.

A že chceme, že 80 % naší kapacity v tu chvíli jde čistě jenom na řešení tohoto problému. A potom vedle toho, tak třeba v mém případě, já mám na starosti sales, vztahy s distributory, strategické plánování v té firmě, na co se teď soustředíme. A plus já jsem se vždycky cítil trochu jako ten táta týmu, který má na starosti nějaké well-being těch lidí.

Takže atmosféru v týmu, řešení nějakých konfliktů a budování vztahů s našimi investory, a budování postupně toho networkingu. A plus designové aktivity. Přemýšlím, kam jsem tím mířil, ale...

No je to najednou... Hele, je to intenzivnější a co musím říct, že je mnohem jednodušší teď, že máme ten fokus. Že předtím přebíhat mezi dodáváním jídla přes internet na zdravotnictví, co jsou dva úplně odlišné světy s odlišnou rychlostí.

A kdy Rohlík byl pořád sprint, sprint, sprint, a najednou tady je to... Sice trochu sprintuješ, ale pořád běžíš ten obrovský maraton a potřebuješ si rozplánovat tu energii. Tak to bylo nesmírně schizofrenní období v té době.

Teď, když se můžeme čistě zaměřit na tohle, tak nám to uvolňuje. A navíc nám to umožňuje třeba cestovat do zahraničí. Cestovat do větších dálek za nemocnicemi.

Protože předtím představa, tak vezmu si půl dne volna, abych odjel tady do Karlových Varů do nemocnice a řešil tam. Šlo to, ale v omezené míře. Teď ta volnost je mnohem větší.

Ale zároveň to asi nešlo udělat jinak, že bys začal tu firmu budovat tak, že bys dal výpověď v Rohlíku. Nebo asi, asi šlo, že někdo to tak udělá, ale zároveň potřebuješ se nějak živit, takže bys potřeboval mít investici nebo nějaký balík peněz, ze kterého žiješ. Takže se tomu člověk asi na začátku nevyhne.

To by mě možná zajímalo, jestli jsi to řešil, jaké to pro tebe bylo, když jsi vůbec rozhodl, hele, půjdu do toho a budu takhle žonglovat se dvěma pracemi. A jestli už tehdy možná i bylo pro tebe jasné, že tohle bude jednou startup a firma, kterou budeš dělat na full time, nebo jestli to bylo spíš takový experiment a uvidíš, jak se to vyvrbí?

Hele, já si myslím, že pro mě obecně byl vždycky standard, že jsem pracoval na více věcech současně. Tím, že jsem byl předtím dlouhodobě freelancer, tak jsem měl vždycky minimálně tři klienty, na kterých jsem pracoval v jednu chvíli. Do toho jsem měl většinou nějaké komunity, že svého času jsem vedl Google User Group, potom jsem přešel do Creative Mornings, vlastně neziskovka, potom jsem přešel vlastně do asociace UX a řešit eventy a potom se stát předsedou.

A do toho jsem vždycky měl nějakou práci. Takže pro mě žonglování s více míčky bylo přirozená součást a jak kdybych měl třeba jenom tu jednu práci jako designer, tak by mě to po čase přestalo asi bavit. Tam potřebuji trochu to zpestření, které ti umožňuje tomu zkusit odpočinout, ale současně něco vytvořit hodnotného.

Startup je hezký v tom, že sice máš jednu firmu, když jsi jednatel, ale těch věcí řešíš tolik, že to působí, jako kdybys současně měl čtyři projekty rozjeté a do toho ještě další miniprojektíky. Takže to mě teď vytěžuje a baví a nevypadá to, že bych dříve či později v tomhle skončil. A když jsme do toho vstoupili na začátku, my jsme si podle mě nemysleli, že z toho bude velký produkt, respektive velká firma, protože pořád tam bylo hromadu ale.

Proč s tím nikdo nepřišel dříve? Zdravotnictví je těžké, na tohle nenarazíte, protože jste kombinace hardwaru a medtechu, což jsou dva red flagy pro investory, jak blázen. A navíc doba pro investování, kdy vypukla ukrajinská válka, byla velmi tragická.

Takže my jsme to pořád táhli a pořád jsme čekali, kdy narazíme na tu velkou stopku, kdy si vyhodnotíme, že dál už nemá smysl a protože tohle je to velké aha, proč to vlastně končí. No to pořád nepřicházelo a nepřicházelo a nabalovali se další zájemci o to řešení a všude vlastně z okolí jsme dostávali neuvěřitelný support. A až jsme najednou byli v situaci, kdy jsme si řekli, tak máme dostatečně byznys case na to jít za investory, narazit na to a začít se tomu vlastně věnovat naplno.

Protože my jsme se tomu chtěli věnovat naplno i dříve, ale za prvé jsme opravdu si mysleli, že za příští zatáčkou narazíme na tu tvrdou stěnu a za druhé prostě to specifikum medtechu, kdy nemůžeš prodávat, nemůžeš z toho mít žádné zisky a víš, že další dva, tři roky z toho žádný zisk mít nebudeš. Tak a pak se podíváš na svůj bankovní účet a na svoje úspory, tak prostě vyhodnotíš, že tady ta matematika nefunguje. Takže tam jsme prostě věděli, že potřebujeme tu investici a potřebovali jsme vytvořit nějaké foundations na to, abychom ty investory přesvědčili a to ještě za adekvátní valuaci.

Že zase nechceš rozdat 60 % své firmy za peníze, co potřebuješ, radši to budeš bootstrapovat trochu dál a abys si řekl o ty adekvátní finance na to. Takže vlastně ono to všechno dávalo smysl a za mě to proběhlo i ve správný timing všechno, co mělo proběhnout. Plus jsme měli štěstí, obrovské štěstí všude.

To mi přijde, že se říká vždycky, že k tomu, abys uspěl, potřebuješ štěstí. Samozřejmě se mu dá jít naproti do nějaké míry, ale potřebuješ možná občas potkat ty správné lidi na správném místě. Jako jste se potkali na tom hackathonu s klukama na BeRideru.

Ale zase, kdybys nešel na ten hackathon, tak jste se nepotkali, takže mi přijde, že to jsou takové zajímavé filozofické otázky kolem toho.

Já vždycky říkám, že štěstí je kombinace dvou věcí. Jedno z toho je být ve správnou chvíli na správném místě. To je větší část toho.

Ale druhá, stejně tak důležitá, je, že máš v tu chvíli mentální kapacitu na to říkat příležitostem ano. Že dokážeš v tu chvíli vyhodnotit, že jo, tohle mi zapadá do toho mého dlouhého příběhu a chci do toho jít. Protože kdybys říkal ano na všechno zase, tak se zavalíš.

Kdybys říkal ne na všechno, tak si to nikam neposune a nevyužiješ té příležitosti. Takže kombinace obojího. Taková asociace.

To je možná i součástí toho, proč je designer dobrý founder. Máme tendenci si dělat čisto v hlavě, do nějaké míry. Máme tendenci chápat, a možná obecně kreativní profese, že abys dělal kreativní práci dobře, tak potřebuješ se cítit dobře.

Abys se cítil dobře, tak potřebuješ vystoupat na nějakou mentální úroveň, rozhlídnout se, vyčistit si ten život, nastavit si ten svůj životní kompas, co jsou mé hodnoty, podle kterých chci jít. A pokud v rámci nich půjdu, tak se budu cítit dobře a budu mít přesně tuhle mentální kapacitu se posouvat. To mi přijde jako klíčové.

Taky mi přijde, že mě to umožňuje tyto principy dostávat do firmy a mít je jako klíčové fundamenty v tom, jak se rozhodujeme, jak postupujeme dál. Třeba pro mě osobně, ty klíčové fundamenty jsou pokora, svoboda a přítomnost. To je něco, co se mnou velmi silně rezonuje.

A když říkám, že mi v životě je špatně, tak je to tím, že něco z těchto tří nemám adekvátně naplněno. A je potřeba s tím něco dělat. Mi přijde, že o tom i mluvím, že to přináším do firmy a že to máme i zautomatizované vnitřně.

To nám umožňuje s tím nadhledem a se všemi těžkými momenty, které v tom startupu přijdou dříve nebo později, se mnohem líp poprat a o sebe se opřít.

To jsi mi trochu nahrál, protože jsem chtěl říct, že ještě jedna věc, kromě toho čištění hlavy, která mi přijde důležitá pro podnikání. A to je nějaká schopnost překonávat překážky. Nějak se poprat s těmi nepříjemnostmi a nástrahami podnikání startupů.

Protože jsem se bavil nedávno s Honzou Částkem tady v podcastu z Cleevio a on vlastně říkal, že to podnikání je spíš taková sada útrap. A různých nepříjemností. A do toho je tam nějaká radost a úspěch.

Samozřejmě každý to bude mít ten poměr jinak. Ale přijde mi, že to tak je. A on to tak dříve říkal, i Elon Musk, že vede tu firmu, tak za ním lidi nechodí s tím, co funguje, ale jenom s tím, co nefunguje a že vlastně všechny ty největší problémy se nakonec seběhnou u něj.

Což mi přijde, že je velmi adekvátní tomu, co ti lidi, kteří ty firmy řídí, zažívají. Někdy mi přijde, že lidi můžou mít trochu romantizující představu o tom, jaké to je mít firmu a že člověk bere velké peníze a vlastně už na všechno má lidi a už toho moc nedělá. Ale ono to není tak jednoduché.

Ale možná to téma, toho překonávání těch překážek. Jestli se s tím taky potkáváš nebo jestli jste spíš v takové ještě pořád fázi toho velkého nadšení?

Ne, skoro každý měsíc nastane nějaká chvíle, kdy jeden z nás tří founderů je ve splínu a opravdu v ultimátním splínu. A tady vnímám strašně důležitou tu rovinu, že na to nikdo z nás není sám, že opravdu jsme v tom tři. Myslím si, že je to úplně optimální počet na začátek toho startupu.

Protože za prvé je to, že jsme tři a máme každý úplně jiný background, jiný skillset, tak nám umožňuje soustředit se na ten svůj problém space a část z těch problémů nechat do nějaké míry na těch druhých dvou. Když se prostě řeší problémy s dodavateli, okamžitě víme, že prostě Krištof to vyřeší. Když se řeší nějaké problémy v kódu, okamžitě víme, že prostě Max je opravdu machr, který to dokáže vyřešit.

Kdyby tohle měl všechno řešit jeden člověk, tak se z toho sesype. A to, že jsme tam tři, tak nám opravdu umožňuje... A to, že se potkáváme pravidelně fyzicky v kanceláři, to je další level, který nám v tom pomáhá.

Nám umožňuje to nacítit a opravdu se v tom podpořit. Vždycky rozmotat a říci, jo, je to těžké, ale ty jo, podívej se na to, už se nám podařilo tohle a tohle a tohle a to bylo jen za minulý týden, ne za poslední rok. Takže to je jedna věc, co nám strašně pomáhá.

Druhá, vztahy s investory a to, že jim každý měsíc reportujeme, co se stalo v té firmě, tak nás nutí průběžně si psát všechny úspěchy, ale i neúspěchy do zvláštního Slack kanálu. A my vždycky začínáme pěti největšími úspěchy, co se nám povedlo za ten měsíc. A už tohle, když se ohlédneš za těch 30 dní a opravdu vidíš, že to jsou velké věci a velké nemocnice, co jsou do toho zapojené.

A distributoři, velmi zajímaví, inovativní, kteří prostě chtějí spolupracovat. Nebo jenom drobnost typu, byli jsme teď zase v nemocnici, bavili jsme se, měli jsme pilotní testování a byl tam jeden z nemocničních bratrů, který to na začátku úplně vyhejtil. Je to s prominutím, nebudu používat to slovo, co použil, ale další blbost, co mu tam prostě se snažíme dát a že prostě to tam nechce, že byl úplně totálně negativně nastavený.

A najednou, když jsme přišli potom za týden a ukazovali jsme mu novou verzi toho, tak on říkal, jo, to dává úplný smysl. Hele, když to bude takhle, tak to je fajn. Jo, a já tam vlastně pak nemusím chodit v noci a budit ho.

To je skvělé. A najednou tyto momenty, kdy jsi v kontaktu s tím člověkem, s tím uživatelem, pro kterého to děláš, na kterého myslíš celý den, a on ti to opravdu potvrdí, že mu to pomáhá, to tě strašně nabije. A já se třeba bojím té chvíle, až už budeme velcí a nebudeme mít možnost do těch nemocnic každý druhý den třeba přijít a bavit se s nimi, že o tohle přijdeme.

Tak se budu snažit, aby se to nestalo a zase já i třeba teď všechny z firmy snažím přitáhnout do té nemocnice, ať vidí ty lidi, co s tím budou interagovat. Ať vidí, co to řeší, ale kde to má i třeba problémy, na co musíme ještě se zaměřit. Tak to nám pomáhá se z toho nepodělat.

Myslím si, že to je opravdu důležité, nezapomínat na ty úspěchy nebo fokusovat se na ty úspěchy a prostě ty těžkosti s tím budou přicházet. Ono, co tak platí konec konců všude asi v životě, že člověk, aby zažil ty úspěchy, tak musí překonat něco těžkého. A nevím, když chceš vylézt na nějakou horu, tak nejdříve na to musíš natrénovat.

To většinou bolí, občas někde spadneš, potlučeš se nebo prostě jsi unavený z toho. Já jsem si přitom vzpomněl na to, že já u nás teď z té role designera jsem přišel do obchodu a mám svůj obchodní tým a děláme jednou za kvartál třeba retrospektivu, kdy se koukáme na to, co funguje a co nefunguje a ty retrospektivy většinou jsou zaměřené na to, co nefunguje a co máme zlepšit. Takže když dvě hodiny sedíš a rozebíráš, co nefunguje, tak všichni na konci jsou úplně zpráskaní.

Nebo občas, když koukáme na nějaké obchodní čísla, tak ne, vždycky ty čísla jsou dobrá, tak všichni... A tak se snažím to třeba zasadit do nějakého širšího kontextu, že říkám, hele, to, že ty čísla tento týden nejsou dobrá, to neznamená, že za týden to nebude jinak, ale když se podíváte na naši historii těch čísel, tak je to super. A nebo u té retrospektivy zase říkám, jasně, tady máme 12 témat, které chceme zlepšit, ale podívejte se, minulý kvartál jsme jich tady měli 24 a my jsme 12 témat za kvartál vyřešili, to je úplně fascinující číslo.

Takže ukázat to možná z jiné perspektivy těm lidem, mít to nadšení, což vy jste tam asi na začátku, že jo, jste začali ten startup dělat, protože jste viděli nějakou příležitost, asi vás to bavilo taky, to hackovat, jak jsi říkal, že jo, hackovat dohromady, řekli jsme si, že budeme. A to mi přijde vlastně strašně důležité a to nadšení lidem potom pomůže překonat ty těžkosti. Ale jinak my jsme ve firmě taky tři a myslím si, že to je dobré, že se to dá rozložit, že občas když si povídám třeba s foundery, kteří jsou na to sami, tak si myslím, že to pro ně je těžší.

Na druhou stranu si myslím, že to má i nějaké výhody, protože pak zase samozřejmě nemusí zase tolik koukat na ty potřeby těch ostatních founderů, kteří promluví třeba do vize produktu, můžou si tu vizi směřovat sami. Ale myslím si, že to chce ještě více hardcore povahu, aby to člověk ustál. Taky záleží na tom, co děláš.

U vás, co je vlastně zajímavé, že vy kromě toho, že musíte ten produkt vyrobit, aby byl užitečný, fungoval pro lidi, technologicky to fungovalo, tak nemůžete jít hned do toho to začít prodávat, ale musíte projít tu certifikací, což je specifické pro váš obor, ale ta certifikace, aspoň z naší zkušenosti, protože občas děláme s nějakými healthcare firmami, jsme dělali třeba s Tim V, což je taky healthcare startup, dělají přístroj na léčbu inkontinence, tak vím, že ty legislativní procesy, ta certifikace je vlastně významná část života toho medicínského startupu, v tomto máte trochu složitější a to mě vede ještě k té tvé roli, ty jsi říkal, že máš na starosti sales a tak nějaké strategické plánování, mohl bys to trochu více přiblížit, co tam přesně děláš, když jsou takové aktivity, které tam máš na starosti.

Tak třeba u toho salesu, tak tam bych to rozdělil teď na dvě roviny a to je sales v rámci nějakého Československa, nějaké střední Evropy, kde jsme se rozhodli, že chceme to prodávat my přímo těm nemocnicím, dokud nezměníme názor, ale zatím to vypadá jako nejrozumnější cesta z prostého důvodu naučit se, jak ten svět funguje, co jsou ty argumenty, na které slyší, co jsou všechny materiály, co potřebují jednotliví stakeholdeři v rámci celého toho chainu a současně tím, že pro nás tohle není první a poslední produkt, efektivně první to je, není to poslední, doufám, tak mít tam pořád ten přímý kontakt s nemocnicí a odchytávat další příležitosti a mít tam možnost zase prototypovat a testovat další devices, nebo nástavby nad tímhle devicem.

Pro to, aby se tohle stalo, tak já jsem opravdu ten, co teď jezdí po těch nemocnicích, co se baví s doktory, se sestrami, s řediteli, s náměstky, s IT, s oddělením nákupu, s oddělením inovací a snaží se pochopit, co jsou jejich potřeby, co jsou jejich KPI, jak do toho zapadáme my, kdo na kom závisí, protože, aby se to dostalo do té nemocnice, tak to nemůže chtít jenom ta sestra, nebo jenom ten doktor, musí to chtít celá plejáda lidí, kterým to něco přinese, nějakou hodnotu. Takže teď vlastně rozkrývám, kdo jsou ty lidi, co jsou ty lidi, jak jim v tom můžeme pomoct. A zase tím designerským přístupem, co řešíte a v čem já vám můžu odlehčit, pojďte mi o tom popovídat, pojďme být parťáci u toho stolu.

A takže to je teď ta úroveň toho salesu vlastně do toho Česka, Slovenska a tak. S tím, že my to teď pořád nemůžeme prodávat, ale už můžeme začít domlouvat pilotní testování, už můžeme začít domlouvat nějaké bezplatné zápůjčky a už můžeme domlouvat nějaký potenciální letter of intent, až to budeme prodávat, chceme tolik a tolik kusů na nějaké první osahání. A s tím se pojí i legislativa a zápůjček, s tím se pojí nějaký support a tak.

Plus, všem říkám, když už to pilotujeme, tady je moje telefonní číslo, ve dne v noci, když s tím budete mít problém, zavolejte mi, protože já jsem ten, kdo je nejvíce hladový po poznání, kde to nefunguje. To je ten sales.

K tomu salesu mi přijde, že ty už to řekl, že si do toho vtiskl to designerské myšlení. Normálně, když posloucháš podcasty o salesu, nebo když čteš o salesu, nebo když se bavíš s obchodníky, tak je to spíš. Jak bych se mohl ke komu dostat, abych mohl nabídnout tu službu a které kanály fungují a jak mám napsat to oslovení.

Já vlastně taky podobně jako designer, který přišel do obchodu před dvěma roky, tak to ve mně hodně rezonuje, jak o tom mluvíš, protože já prodávám designéry firmám a to se nedá dělat tak, že za těmi firmami chodím a říkám jim, nechcete deset deka designérů a když mě vyhodí dveřmi, tak tam vlezu oknem, že to takhle nefunguje. Ale přesně mě zajímá, jak ty firmy fungují a co řeší a pokud jim někde něco nefunguje, tak je to něco, s čím my můžeme pomoct a chceme jim s tím pomoct. Máme na to ty správné lidi a máme ty správné zkušenosti a chtějí si s tím ty lidi nechat pomoct.

Pro mě je sales tak trochu jako UX research a přijde mi, že o tom mluvíš stejně, že ty tam chodíš, abys zjistil, co ty lidi potřebují, abys to vlastně mapoval, tu situaci a nejenom k tomu třeba stávajícímu produktu, ale i k těm potenciálním novým produktům. A to mi opravdu přijde, že je hodně designerský pohled na to. Já ještě v tom salesu se to snažím designovat jako takové malé experimenty.

Teď třeba děláme nový produkt, designová vyspělost firem, řešíme, že si snažíme pomáhat týmům s tím, aby fungovali líp v různých firmách a začali jsme nějakou hypotézou, že to je téma, které firmy řeší, že lídři, kteří vedou designové týmy, tak je chtějí dále rozvíjet a někdy třeba nemají parťáky, se kterými si o tom povídat a přesně nejdeme na to tak, že hele, tady je produkt, tak si to tady prodáme, ale vlastně jdeme na to tak, že si povídáme s těmi lídry designových týmů a snažíme se pochopit, jestli vůbec je to něco, co je pálí, jak jim s tím můžeme pomoct, pak děláme nějaké piloty s firmami, které o tom mají zájem, abychom si vyzkoušeli, jestli náš přístup je užitečný a jim to něco přináší, tak to hodně ve mně rezonuje, jak o tom mluvíš.

Přijde mi, že tohle je specifické pro nějaké inovace, že i to, co nabízíš ty, tak je do nějaké míry inovativní mindset do těch firem a něco vlastně nového, co nekoupíš v tom Albertu. Přijde mi, že abys mohl tento produkt nebo nějakou inovaci začít prodávat ve velkém a škálovat, tak musíš mít absolutní - to je trochu silné slovo - ale musíš mít to pochopení té druhé strany. Že do té doby, když to začneš škálovat, tak to vlastně bude drahé na konci dne.

Tak je to za mě nejlepší investice do toho celého. Pochopit ten problem space, teprve potom navrhnout to řešení, iterovat ho a vlastně pak to začíná bombit, a předávat a delegovat a tak. Já jsem se vždycky koukal na prodej jako na vztah a pokud ti nevěřím jako člověku, pokud necítím, že tvoje zájmy jsou v souladu s mými zájmy, tak vlastně s tebou nechci pokračovat v této debatě, nechci ti dávat svoje peníze a radši si najdu někoho, kdo mi rozumí, kdo je schopen mi něco nabídnout a kdo je schopen být ještě do budoucna flexibilní a tu nabídku mi upravit a nejenom mě držet na tom, že jsem kdysi podepsal nějaký cár papíru, který mě teď nutí další tři roky s tebou být v tomto vztahu, protože je mi v něm nepříjemně.

Takže se na to koukám vlastně lidsky.

Co je to strategické plánování?

No to hodně souvisí minimálně pro nás teď s tou runway, co máme. A je to trochu zase podobné, jako když máš designový projekt, máš na to nějaký alokovaný budget, víš, že na konci má být nějaký výstup a podle toho se rozhoduješ, možná za pomoci trochu double diamond metodologie nebo nějaké jiné, co v které fázi vlastně ty musíš odmakat, aby tě to co nejvíce odemklo do té další fáze. A jestli jsi teď spíše v té divergentní fázi, kdy nasáváš kontakty, vztahy, informace, nebo v té konvergentní, kdy už to vyhodnocuješ a začínáš konkrétně exekuovat jednotlivé věci.

Pro nás víme, že na konci té runway už chceme prodávat, chceme mít ideálně co nejvíce nemocnic, které využívají náš produkt. A to s prostým cílem, že pokud si budeme říkat o další financování, tak čím větší máš trakci, nejenom na papíře, možnou, ale v těch smlouvách, v těch zákaznicích a tak. Zase tím větší valuaci si můžeš říct a tím větší potom dopad můžeš udělat novými produkty, lepšími produkty a větší distribuční sítí.

Takže my jsme se na to podívali od konce, co vlastně musíme mít a od té chvíle vlastně začínáme zpětně rozkrajovat, jaké aktivity se musí stihnout, kdy a co nás do té další fáze odemkne. A mně se strašně líbilo, nedávno mi kamarád říkal, že time management není o tom narvat co nejvíce do dne v kalendáři, ale o tom naučit se říkat na správné věci ne. Takže třeba teď, když za námi chodí investoři, si s námi bavit o možné investici, tak já vlastně říkám, teď to pro mě není téma.

Teď to pro mě není problém. My tohle začneme řešit v září. Tehdy začneme tvořit business plány na další fáze.

Tehdy začneme tvořit nějaké deky, nějaké dataroomy. Teď by mě to akorát obtěžovalo a zatěžovalo. A jasně, dává smysl, že přichází to štěstí v uvozovkách, ale je důležité mít tu kapacitu, říct ne, teď ne.

Teď se potřebuji soustředit na něco jiného, protože pokud nestihnu do dalšího měsíce tuto fázi uzavřít, tak mi už pak hrozí, že třeba ta certifikace, která bude trvat určitý počet měsíců a není možné ji zrychlit, se mi přesune až na konec té runway a to si nemůžu dovolit. Tak třeba s tímto způsobem. Stejně tak, když prostě přichází někdo z nás v týmu, že má nějaký problém, tak si jdeme vždycky říct, OK, a je ten problém teď pro nás relevantní pro tuto fázi, co řešíme, anebo je to opravdu problém, který můžeme pozastavit a vrátit se k němu za tři týdny.

Nezpochybňuji, že je to důležitý problém, například Maxi nebo Krištofe, ale podle mě ho teď nemusíme řešit. Pojďme si ho zaparkovat, pojďme si ho tady dát do kalendáře, že tady se k němu vrátíme a pojďme se o tom pobavit. Tak jako třeba tahle rovina.

No a přijde mi, že vlastně projekty, které jsme řešili ať už tady v 2Fresh, nebo co jsme řešili v Rohlíku, nebo co jsme řešili v Googlu, kde jsem pracoval, tak vlastně jely na podobné vlně vědět, jaký problém má řešit teď, co jsou pro tebe za klíčové lidi teď a co prostě může počkat.

To je super. Možná bychom se mohli teď i trochu ohlédnout za tvou kariérou, protože ty často narážíš na tu historii svou, že jsi byl freelancer, dělal jsi v Rohlíku, s námi sis taky spolupracoval na projektech, teď nám pomáháš, že jo. Občas ještě s nějakým mentoringem pro naše designéry, i když je to nějaká hodinka za měsíc, nebo něco takového.

Ty jsi to sám říkal, že teď sedíš vlastně na hodně židlích, jako ten founder, že to není třeba fokus jenom na ten sales, ale že děláš strategické plánování a další věci. Když bys se ohlédl za svou kariérou, možná, jestli bys si z toho vybral třeba nějaké pozice, nebo role, které ti pomohly hodně potom pro tu roli foundera, tak...

Já musím to uvést tím, že jsem se vždycky cítil jako eklektik, že mě vlastně baví život. A že jedna z nejhorších věcí, co udělalo naše vzdělávání, je, že začalo škatulkovat svět na tohle je fyzika, tohle je chemie, tohle je matematika, tady tohle je český jazyk a tohle je ještě podskupina literatura. A tím za mě zkazily mozek spousty lidí a nějaké holistické chápání našeho světa.

Takže mě vlastně opravdu bavilo všechno, a když jsem odcházel z gymnázia, z osmiletého, tak já jsem si podal přihlášku na chemii, na elektrotechniku, ale současně na fakultu sociálních studií v Brně, kde jsem nakonec začal studovat vlastně bezpečnostní a strategická studia v kombinaci se sociologií. A potom jsem si ještě ve třeťáku k tomu přidal další školu a to byla marketingové komunikace ve Zlíně. Fantastická škola, všem doporučuji.

A mě vlastně vždycky bavilo všechno. Proto i v každé své práci, kde jsem vlastně byl, tak já jsem se nesoustředil na ten svůj zrovna titul, co mám. Jestli to byl grafický designér, jestli to byl PR, nějaký copywriter, nebo prostě PR specialista, nebo jestli to byl zrovna product manager.

Já jsem vždycky říkal, to, co je vždycky potřeba teď nejvíce odmakat, tak na to si prostě sáhnu. To udělám, pokud mě to bude bavit, pokud toto firmu nebo ten produkt posune někam dál, tak to je to, kde chci být, kde chci dodávat tu hodnotu. Takže pro mě všechny ty tituly byly hodně virtuální vždycky.

A možná i proto se mi tak dařilo jako freelancerovi, protože vždycky, když jsem začal pracovat na nějakém produktu, nejdříve to bylo jako grafický designer, dělat nějaké letáčky, potom loga. Pak vlastně, když jsem dělal třeba pro startupy loga, tak jsme velmi rychle zjistili, že to je hezké, že mají logo, ale chybí vám webové stránky, tak já vám prostě spíchnu webové stránky, kombinace WordPressu a nějaké grafiky do toho. A potom prostě, co řešíte, jo, řešíte, že potřebujete ještě webovou aplikaci k tomu, tak já se pobavím s vašimi lidmi.

No třeba takhle jsme jednou validovali pro kamaráda, co má single case nástroj pro právníky, validovali, jestli má smysl postavit vedle toho sekundární produkt. Udělali jsme to formou hloubkových rozhovorů s právníky a vzešlo z toho, že o ten produkt teď nemají zájem, že to není takový problém, ale že se cítí nedovzdělaní vlastně v digitálních skillech, jak se posunout, a že by ocenili nějaké vzdělávání. Tak jsme přišli s tím, že má smysl udělat konferenci.

A když se ten kamarád ptal, kdo by to mohl uspořádat, tak přesto, že já jsem tam byl jako designer v tu chvíli, říkal jsem, no já jsem v minulosti pár konferencí uspořádal a já to klidně pro tebe spíchnu. A byla z toho vlastně fascinující kombinace dvou konferencí v průběhu půl roku. Takže pro mě to bylo vždycky o té barvitosti a třeba, když jsem potom narazil, že existuje něco jako UX design, tak pro mě to bylo fascinující v tom, že je to obor, který v sobě kombinuje trochu psychologie, trochu IT, trochu architektury, trochu grafického designu, trochu toho copywritingu, vlastně všechno se pod to dá schovat a je tam neustále kde růst.

Takže pro mě ten design, já ho pořád vnímám holisticky, že to vlastně zasahuje do všeho, že máš řešit zrovna to, kde máš ten největší problém, kde ti to posune nejvíce. Takže pro mě vlastně je to teď dost stejná role jako předtím, akorát má to větší...

Jo, to je možná hlavní rozdíl být jednatelem versus být nějakým designérem a proč mě to tak láká, že máš mnohem větší decision power. Teď když jsi v té firmě a přestože jsi parťák, pořád může přijít, že přijde nějaký svrchovaný vládce a řekne to se mi nelíbí, tak to nebudeme dělat.

Nepodložený insighty, nepodložený daty, je to jeho pocit v bříšku, který může být správný, ale taky nemusí.

To je super. Přijde mi, že teď to jsou takové dvě témata, které se taky ve světě objevují. Jedno je, že designéři chtějí mít seat at the table, být jako vyslyšení, aby je firmy obecně více poslouchaly.

Myslím si, že se to po takových desetiletích, kdy ta role designérů byla důležitější a důležitější, tak právě s válkou na Ukrajině a vysokými úrokovými sazbami, které zabrzdi y financování startupů a obecně, že firmy jsou takové defenzivnější a opatrnější, bych řekl od té doby, tak ti designéři to hodně řeší, že už ty firmy neposlouchají tolik, jako možná těch předchozích deset, patnáct let, kdy bych řekl, že ta důležitost pořád rostla a rostla.

A jedna z cest, jak s tímhle bojovat, a říká to spousta lidí, teď na WebExu minulý týden o tom mluvil Joe Natoli, jako designer, je právě nekoukat na tu svou krabičku, že já jsem UX designer, nebo produktový designer, nebo UI, to je úplně jedno, jo, ta role. Ale prostě dělat ty věci, které považují za důležité pro tu firmu, bez ohledu, jestli je to součástí role, nebo ne, jít o nějaké ty kroky dál. Samozřejmě, když má člověk nějaké věci, které musí doručit, tak je musí doručit.

Ale možná se nezastavit tam a jít dál. A dokonce šel teda Joe tak daleko, že říkal, když nejste pozváni na nějaký meeting, kde si myslíte, že byste měli být, tak tam prostě přijďte a řekněte, hele, já jsem šel kolem, říkal jsem si, že tohle je meeting, který ovlivňuje mou práci a když tady nebudu, tak možná nebudu tak dobře chápat to, co vlastně po mně chcete a nemůžu vám pomoct toho dosáhnout. Jsem se přišel podívat a říkal, máte 50% šanci, že vás vyhodí, tak možná stojí za to to zkusit.

Tak to už je taktika pro odvážné, ale principiálně nezůstat v té své roli a jít dál mi přijde důležité, nejen pro toho foundera, ale i pro lidi, kteří nakonec zůstávají v těch firmách jako zaměstnanci, tak mi přijde, že jim to pomáhá, protože jsme si tady o tom v minulých dílech podcastu povídali s různými lidmi a většina lidí se třeba do těch manažerských rolí v designových týmech dostala právě tak, že nedělali jenom ten design, ale vlastně se začali starat o to, že tomu týmu se třeba někde něco nedařilo, takže to prostě vzali na starosti, když jsi šel pořádat akci, i když jsi designer.

To se mnou ultimátně rezonuje a v momentě, kdy člověk v týmu dělá jenom to, co se mu řekne, aby dělal, tak v tu chvíli pro mě bude velmi brzy nahraditelný, protože nepřináší něco navíc. Nepřináší svůj unikátní příběh a skills, které stačí jenom, že jsi stavitel lega. Už to ti dává nějaký úhel pohledu, kterým můžeš obohatit ty diskuze.

Takže to, že se někdo zajímá, to, že někdo se pídí po podstatě věcí a to, že někdo chce být aktivní nad rámec nějaké škatulky, tak za mě v ideálním světě toto má být přirozenost každého člověka. Nejenom foundera, ale každého, kdo chce přinášet nějakou hodnotu kolem sebe. Nemusíš, ale potom nepočítej s tím, že budeš povyšován jenom za to, že jsi tady odseděl sedm let.

Třeba co očekávám od C-levelu, že každou chvíli je připravený zahodit to střední písmenko v tom titulu, co má, přestože je to CTO, tak najednou bude dělat sales, protože ta firma to nejvíce potřebuje. A ideálně takhle si představuji, že funguje celý zbytek firmy. Že já tě nezaměstnávám proto, abys mi tady prostě dělal recepčního, ale protože tě vnímám, že jsi unikátní skvělý člověk, se kterým chci spolupracovat, se kterým si sednu lidsky a že jsme schopni něco vybudovat skvělého tady.

Třeba v tomto smyslu mě hodně formovalo a rezonuje se mnou dvojice knih. Jedno se jmenuje Podivín o Richardu Semmlerovi, druhé Štěstí doručeno o Tonym Searovi, o účasti zaměstnanců na chodu firmy a o tom, že i oni se mají společně rozhodovat o tom směřování, podílet se na budování třeba té vize té společnosti a vlastně být v tom v té diskuzi a v tom partnerství. Pro mě tohle je absolutní základ toho, jak chci budovat svou firmu.

A i třeba proto pro mě možná je příjemnější mít tam ty další dva co-foundery, protože já nepotřebuji ten, co má tu silnou vizi a ostatní proto strhne. Ne, já to chci vizi budovat společně a když nějakou mám, tak vy jste zase můj lakmusový papírek, jestli je to dobrá vize nebo ne, jestli s vámi rezonuje. Protože vy jste ty nejbližší lidi, kteří by proto měli hořet.

A myslím si, že u toho startupu je to ještě důležitější, že dovedu si představit, že potom třeba ve velkých korporacích tak některé ty role prostě můžou být opravdu přesně definované a ta hlavní úloha těch lidí je možná být v té roli a možná bude i dost lidí, kterým to vlastně vyhovuje být zavření v nějakém svém úzkém profilu a moc nekoukat do leva a doprava. A vlastně na WebExpu zase o tom mluvil Honza Řežáb z Ravenea, který mluvil o tom, že už do firmy já nevím kolik jich je teď v tom startupu, ale předpokládám, že jich bude nevím 10, 15, 20 a ten mluvil taky o tom, že už nechce nabírat konkrétní pozice typu head of sales nebo tak ale že chce nabírat lidi, kteří doručí výsledky a jestli k tomu doručení výsledků je potřeba dělat více nějaké salesové aktivity nebo nějakou komunikaci nebo uspořádat akci nebo nevím udělat prototyp v Lovable a ten někam vypustit že na tom tolik nezáleží, ale že bude jít o to, aby ti lidi doručili a to je taky že jo jedno téma v tom tech segmentu teď, kdy AI umožňuje lidem možná nahlédnout mimo ty své kompetence a ten svůj záběr rozšířit nebo to, co neumím si doplnit o něco, tak to s tím souvisí. To je dobré.

Já si myslím, že většina lidí, co jsou specialisti na nějakou oblast a jdou hodně do hloubky tím T-čkovým profilem, tak že dříve nebo později budou nahrazeni tím AI. V momentě, kdy se nedokáže přizpůsobovat a rozšiřovat si to svoje povědomí, tak budeš komodifikovaný.

Když bych se na to podíval optikou té naší diskuze o designérky a designéři by měli více zakládat startupy jak říkal Y Combinator, který je k tomu vyzýval, tak ten pohled je určitě takový, že by měli minimálně být připravení na to, že budou muset rozšířit ten svůj záběr. Někdo už to tak může mít, že to pro ně je přirozené, že přesně dělá hodně věcí, ale pokud je někdo člověk specialista a já nevím na design systémy a opravdu kouká jenom na tohle a chtěl by rozjet svůj startup, tak by minimálně měl být připravený na to, že se mu najednou strašně rozšíří ten záběr toho, co budou muset dořešit.

Buď tak, anebo opravdu se z něho stane ten snowflake, že budou pár takových odborníků na design systém, kteří ale nebudou pracovat pro jednu firmu, ale budou mít prostě portfolio 20 klientů, kterým dají každý týden na hodinu svou konzultaci, protože potom už ten generalista najednou je schopen si doplnit jenom ten svůj malý dílek, který mu nerozumí a pak to zase potáhnout dál. Ale podle mě těch specialistů bude strašně málo. A to, co ti už teď umožňuje ChatGPT, tak je neuvěřitelné.

My jako firma, my bychom se nedostali, kde jsme teď, kdybychom začali o pět let dříve a neměli jsme ChatGPT k ruce. Kdybychom potřebovali opravdu podstatně větší tým a to, co nám to teď umožňuje, vlastně doplňovat si ty neexistující skills u nás, ale rozšířit si to a vlastně doplnit si ta slepá místa, které pak máme prozkoumat dál, tak to je neuvěřitelně silný nástroj pro tohle. A současně si říkám jenom asociace, že pokud jsi ten specialista, tak tě to musí přece za chvíli začít nudit.

Kde je ta zábava pro ten mozek? Je to o tom čerpání nových podnětů, vytváření nových mozkových propojení a vlastně to je ten pocit neustálého růstu, toho lidského růstu a že v momentě, kdy najednou mi to dává příležitosti nesedět jenom na jedné židli, ale na 20 židlích, kterými já vědomě můžu přepínat, tak to je přece dar jak blázen. Tam se vlastně vracíme k tomu holistickému přemýšlení nad světem.

Já si myslím, že u designérů je ta výhoda, že náš obor se tak strašně mění a vyvíjí, ať už tooly nebo procesy. Když ty procesy a postupy vlastně zase tolik ne, nebo takhle, holistický pohled je takový, že ty už jsou tady vlastně nějakou dobu a ty jsou relativně stabilní a i když podle mě pořád je používá relativně málo lidí v té své šíři.

No a to bych taky namítnul, že ta proliferace byla strašně malá a ještě jednoduchá a že to, co se mění, je, že ty designové přístupy se prostě dostávají do mnoha firem a stává se to standardem, což je skvělé a teď to bude ještě rozšířenější.

I jinak celkově, že to odvětví se hodně mění, když si vezmeme, že před patnácti lety neexistovaly mobilní aplikace a dnes mobilní aplikace je všechno a různě se vyvíjejí platformy, zařízení, ty technologie. Zatím tak mi přijde, že přirozeně role designéra vyžaduje poměrně velkou flexibilitu a schopnost se adaptovat a vlastně učit se nové věci a vyvíjet se. Takže to mi přijde jako dobrá schopnost pro toho designéra, pro ty foundery.

Mám potřebu říct, že třeba za mě vývojář to má úplně stejně. Že neustále přichází nové technologie, neustále se musí vlastně učit nová paradigmata v tomhle a musí být flexibilní. A pokud není, tak velmi rychle mu ujede vlak.

Já si třeba nedokážu představit jít na rodičovskou dovolenou na tři roky a úplně vypadnout z IT průmyslu. To se vrátíš do úplně jiného světa. Takže já si myslím, že i ITáci mají teď velmi dobrou průpravu na to naskočit na tento vlak, využívat tyto technologie a posouvat se někam dál.

Rozšiřovat si ty mentální krabičky. A těchto profesí bude více. Y Combinator říká, že designéři by měli být podnikatelé.

Já říkám, každý by měl být podnikatel v tomhle smyslu, protože tě to prostě posune strašně kupředu. A já bych si přál, aby prostě opravdu v Česku jsme přestali být takoví služebníci, ale zakládali se tady startupy jako v Estonsku, v Lotyšsku a podobných zemích, kde ta podnikavost tam prostě je.

To jsi mi úplně nahrál tady, už jsem právě se chtěl vrátit k tomu Y Combinatoru, tak to bys mi odpověděl. Tobiáši, změnilo se nějak tvé vnímání role designéra poté, co se z tebe stal founder?

Hele, změnilo se moje vnímání důležitosti některých UI elementů v rámci přípravy designu. A současně bych chtěl využít tuto příležitost a opravdu posluchačům říct, že pro mě designer opravdu není jenom ten, co to má vyhezčit. To je jenom ten poslední krok.

Pro mě designer je někdo, kdo má být od začátku, chápat ten problém, rozklíčovávat vlastně ta slepá místa a připravit něco, co potom zákazníci vlastně budou chtít. To, že na konci je z toho nějaká obrazovka, tak to je jenom takové cosi na konci. Takže v tomhle smyslu vlastně ne.

Pořád pro mě ten designer je v tomhle velmi klíčová kompetence, pokud není nahrazena někým jiným, což může být produktový manažer, může to být prostě nějaký jednatel v té firmě, který má tento tah na branku a chápe toho zákazníka. Současně třeba od chvíle, co my jsme začali zabývat naším produktem, tak já jsem vlastně neotevřel Figmu na to, abych začal kreslit nějaké obrazovky. A třeba když jsme teď měli přepsat naši webovou aplikaci do finální podoby, to znamená starou prototypní zahodit a vytvořit teď novou, tak já ani na tohle jsem nepoužil Figmu.

Já jsem si opravdu otevřel Lovable. Nejdříve mě napadlo dát to nějakému designérovi, že vím, že bych tím trávil hromadu času, že by mě to bavilo. A dokonce jsem se bavil se svou přítelkyní nastávající ženou a že by to mohla dělat ona.

A pak jsem to vlastně vyhodnotil jako ztrátu času pro nás v tuto chvíli a že radši jsem napromptoval Lovable a za dvě hodiny měl vlastně něco, s čím jsem byl mega spokojený, co mělo rovnou v sobě veškeré interakční prvky a co bylo dostatečně ready na to, abych to hodil našemu vývojáři a vlastně na tom mu vysvětlil, co to ještě neumí, ale mělo by to umět a nedaří se mi Lovable donutit, aby to tam dopracoval. Nebo co tam udělal špatně a potřebuji to trochu nějak upravit.

A krásně si to sedlo. Takže třeba v tomhle vnímám to, že je to brutálně prototypové odlehčení. A no takže v tomhle najednou toho designéra, toho UI jsem vlastně z toho úplně vyškrtl.

A současně já si pořád nemyslím, že to, co říkal Vojta Roček, když byl ve svém podcastu, že startupy nepotřebují toho designéra na začátku a některé ne v momentě, kdy mají to štěstí a trefí takovou hodnotu produktu, která se potká s tou zákaznickou potřebou. Když jsi schopen rychle ty věci validovat, hrnout je a přemýšlet nad tím zase trochu holisticky a jsi vývojář. Super.

A za mě to prostě není zase o té škatulce, ale je to o těch kompetencích, co si schopen nahradit. A v momentě, kdy tam máš opravdu jenom toho vývojáře, který moc nerozumí zákaznickému pohledu, jak konzumují vlastně jednotlivá média, jak interagují s nějakým systémem a co jsou pro ně ty pleasery a ta hodnota, tak pak můžeš budovat něco vysoce technického, co pak nikdo nebude používat. A v tu chvíli pro mě je tam ta kompetence designéra, tak dává naprostý smysl tam dotáhnout klidně zvenku, klidně na pár hodin týdně zase, ale mít to tam, aby někdo se na to koukal ne jenom z pohledu, je možné to vyrobit, ale měli bychom to vytvářet.

Protože je to třeba i pořád u nás ve firmě, tam padají myšlenky z různých stran, že bychom tam mohli přidat tohle. A moje přirozená otázka je, a kdo to chce? Čemu to bude sloužit?

Ano, no to by se mohlo hodit do budoucna. Ne, to tam nedávejme, protože to znamená, že se o to bude muset technicky starat, to znamená to, že budeme muset to vysvětlovat a dokud nemám někoho, kdo nám řekne, že tohle chce, nebo nám na příští schůzce řekne, že jo, tohle by se hodilo, tak to prostě nedávejme. Jo, i tohle vnímám, že je součást toho designerského skillsetu, který tam má být a který ti pomáhá ještě za kratší čas dodat něco, co má obrovskou hodnotu.

A v tomhle možná jste ale i s Vojtou trochu v souladu zase, když bych to otočil. Protože já myslím, že on třeba říkal, že pokud tu roli té validace dokáže zastávat někdo jiný, což Vojta říká, to by měl dělat ten CEO, tak teoreticky možná ho tam přesně nepotřebuješ do nějaké míry. U vás, jak jsi říkal být designera, teda kromě tebe, ty jsi designer, takže ty asi hodně těch věcí zastaneš, ale jiného designéra ve firmě nemáte.

Máme tam na externí spolupráci Kateřinu Rýdlovou, která mimo jiné jsem se k ní dostal přes 2Fresh, přes network, protože pomáhala s Timem V i s jejich produktem. A ta nám pomáhá s tou fyzickou krabičkou toho zařízení. Protože v tom já nemám zkušenosti a ono je to potom o vyrobitelnosti, o škálovatelnosti, o vlastně plýtvání nějakými plasty.

Takže ať by tam byla ta použitelnost a estetika, aby se nějak propojovaly dohromady. Takže tu jsme přibrali do projektu a třeba je to minimálně půl roku, co spolu spolupracujeme, ale jsem za to nesmírně rád, že tam zase takhle někdo zvenčí. A hezky se doplňujeme.

Zase můj spíše digitální designový přístup s jejím hardwarovým. A taky Katka je skvělá v tom, že má svůj vlastní produkt. Je to sama founderka, takže je schopná v dobrém slova smyslu kecat do mnohem širší úrovně.

A vzájemně se v tomhle potencujeme dobře.

Jo, s Katkou jsme dělali. Katka je super. A i, že ona dělá Body Moody.

Doufám, že to čtu správně. Je to bodíčko, které pomáhá ženám, když mají menstruaci, tak vlastně ulevovat od bolestí. Podle mě taky super zajímavý produkt.

Hodně inovativní. Takže Katce držím palce. U těch designérů ještě třeba můj pohled na designéry se malinko změnil, když jsem přešel do toho obchodu z designu.

Nebo změnil. Asi nezměnil, ale všímám si některých věcí, které třeba jako designér jsem vnímal jinak. A někdy řekl bych, že většinou je to o rychlosti.

A že někdy potřebuji s něčím pomoct, protože já jsem jako designér jsem nikdy neoplýval nějakými vizuálními skills. Kdysi dávno jsem nějaké weby kreslil, ale to byl vždycky hrozný porod. Ale byl jsem dobrý více řekněme v těch analytických částech designu.

A v obchodu občas potřebuji pomoc od někoho, kdo dělá hezké vizuální věci, aby nám přesně udělal nějakou hezkou prezentaci nebo landing page nebo tak. A na co já občas narážím, tak je, že designéři mají tendenci to hrozně leštit. Opravdu to udělat úplně...

A kvůli tomu to prostě trvá někdy o den, někdy o týden déle, než bych potřeboval. A pro mě je nějaká úroveň toho, kdy už je to dost dobré a kdy už bych to mohl vzít a ukázat lidem. A vlastně občas narážím právě na to, že se snažím vysvětlit, ale já to potřebuji rychleji.

A nebo tohle se už neřeš, já... Třeba někdy mám nějakou představu o tom, co potřebuji a už vlastně nechci, aby třeba ten designér šel tolik do šířky a spíše chci, aby už to doručil. Tak někdy vlastně se potkávám s tím, že buď to na jedné straně ti designéři chtějí ty věci hodně leštit a doladit do maximálního detailu a to mě zdržuje.

A někdy zase, když pracuji s těmi opravdu dobrými designéry, kteří to berou jako teď jdu do šířky a pak jdu do toho, ale já nepotřebuji, aby šli do šířky, tak vlastně narážím na to, že mám někdy potřebu říct, a to teď opravdu neřešte, já potřebuji hlavně to tady rychle nakreslit, když to zjednoduším. Ale s tím ty se asi nesetkáváš nebo máš...

Já bych řekl, že minimálně. A že je to o nastavení toho očekávání. V momentě, kdy ty mi řekneš potřebuji to pozítří, tak bych udělal špatnou práci, kdybych ti to dodal po pozítří.

Ne, jenom jsme se někde nepotkali na té naší komunikační lince. A trochu si i myslím, že je to tím, že 2Fresh historicky je spíše UI design, když se na to podíváš. A když se podíváš i na skladbu našich designérů, tak myslím, že UI pořád převažuje nad UXem jako takovým.

A že tam prostě to estetické cítění a ta potřeba to mít opravdu, že to s tebou rezonuje, tak bude větší, než u někoho, kdo přišel z wireframů, kdo přišel z analytiky a z těchto věcí, kde opravdu se na to koukáš z jiného úhlu pohledu doslova a kde opravdu spíše to sekáš. Takže za mě nastavení a typ možná člověka, se kterým se bavíš. Protože taky já znám spoustu designérů, kteří spíše jedou na té úrovni MVPček, pro které ten Lean Startup je bible a kteří možná i dříve, než ti dodají web, tak se tě zeptají a nestačí ti formulář?

Ten můžeš mít za pět minut. A vlastně se koukají na to, jak tě akcelerovat v tom poznání co nejrychleji a dosáhnout toho cíle. Takže já spíše se na to koukám tímto pohledem a že pak prostě nad tím budeme iterovat, když to dává smysl.

A zase jde o té fázi, ve které jsi teď a třeba víme, že pro nás v momentě, kdy už půjdeme do té certifikace zdravotnické, které jsou finalizované. Tam už není moc prostor na to si hrát a už se podíváš na věci, co budou za rok, až to začne vyrábět v desetitisícových kusech. A najednou už opravdu každý milimetr tloušťky stěny tě může ovlivnit a spoustu věcí od dodavatelů přes shipování a podobné věci.

Takže závisí na fázi. Třeba když jsme byli v Rohlíku, tak my jsme tam měli každý týden designové posezení, všichni designéři jsme se potkali na nějakou feedback session a tam jsme měli pravidlo, že my vždycky na začátku stanovíme v jaké fázi ta věc, co chceme feedbackovat je. Třicet, šedesát nebo devadesát.

Úroveň dopracovanosti. Když je to ve třiceti procentech, tak to znamená, konzultujte nebo feedbackujte i hodně široké pozadí. Ptejte se, můžeme to měnit, je to hodně tvárné.

Šedesát, do nějaké míry je to stabilní, potřebujeme ale ještě pořád velké fundamenty v tom. A když jsem v devadesáti, tak už vlastně potřebuji primárně konzultovat barvičky, nějaké buttony, mikrokopy a tak. Už mi to nerozbíjejte jako celek.

A pro mě tady tohle uvědomění si, v jaké teď jsem fázi a s kým vlastně jednám, jestli chci po něm teď to třicítku nebo už tu devadesátku potřebuji, tak je kruciální. Zase to je o nějaké komunikaci na tom pracovišti.

To je pravda, že určitě bych mohl zapracovat minimálně na tom nastavování očekávání a možná i lepší definici požadavku, že to samozřejmě, myslím, že fungují takové ty stereotypy občas, že sales prostě jsou takoví ti blázni, co běží strašně rychle a musí běžet rychle, tak myslím, že to do nějaké míry platí. Takže jo, to je dobré. Ale ještě jedna věc, která mi přijde, že je důležitá pro foundery nebo obecně pro podnikatele a kterou myslím, že máš ještě dobrý background v tom, tak je networking, protože ty jsi organizoval tu Google skupinu nějakou Creative Mornings, byl jsi v asociaci UX, tak předpokládám, že máš docela zajímavý network.

Bylo to pro tebe nějakým způsobem zásadní a případně doporučil bys třeba v tomhle lidem, aby něco podnikli?

Přemýšlím nad tím a reálně mi přijde, že potřeby našeho startupu ve zdravotnictví a lidí, co jsou relevantní pro ten networking, se hodně odchylovaly od lidí, s kterými jsem se potkal do té doby. Pro takové ty důležité věci, jako třeba pro ty investory nebo opravdu pro to pochopení fungování těch nemocnic, tak tam ten networking pro mě byl spíše minimální. Na druhou stranu je potřeba říct, že to téma, co jsme si vybrali, jako ty přepracované sestry, mě pořád fascinuje, nakolik je to blízké pro majoritu lidí, se kterými se potkávám.

Vždycky, když povím tento příběh, tak mi někdo řekne moje babička zhruba tam ležela a já jsem to prostě viděl, jak je to těžké. A nebo moje maminka dělá na JIP tady v této nemocnici, já vás seznámím. A díky tomu, spíše si myslím, že to spíše než tím networkingem, tak tím příběhem a tím zaměřením, tak jsme z každé strany dostávali obrovskou podporu, obrovské poštuchování k dalším lidem a vlastně na ten sekundární networking.

Jsi tvoje primární skupinky, tě přepojí někam dál. A to byla obrovská pomoc. Současně ale třeba teď, když potřebujeme zase distributory v zahraničí a soustředíme se na zahraničí, málo kdo má tady tento network, jsi zase primární skupiny a relativně i malý z té sekundární skupiny.

Takže pak se dostáváme už na terciární skupinu. Ale jak se říká, každý člověk má přes pět kontaktů Billa Gatese ve svých kontaktech, takže dříve nebo později tam asi dostaneme taky.

Jasně, ale když jsem designer a nemám třeba vybudovaný nějaký network velký, tak to není úplně překážka proto se do toho pustit?

Určitě ne. Současně čím více jsi networkovaný, tak ti mi přijde, že tím i nevím, jestli tam je korelace, ale tím i lépe dokážeš jednoduše popsat pro různé cílové skupiny, co děláš, co je pro tebe důležité, proč tě mají následovat nebo proč ti mají v něčem vlastně pomoct. A tohle střídání v uvozovkách kabátů mi přijde jako taky kruciální pro toho foundera, pro toho startupistu, protože třeba pro mě, když jsem poprvé oficiálně v tom říjnu zasedl na tu židli toho CEO zafinancovaného, tak jsem se s tím vlastně potýkal nějakou dobu.

A jen ten pocit odpovědnosti, pocit, že musíš nasát 360 % informací kolem sebe, v čem porozumět a dělat jenom ty nejsprávnější rozhodnutí. A pro mě to bylo až paralyzující několik týdnů a hodně jsem chodil za jednotlivými známými CEO, vlastně se z toho nějak vypovídat a získat nějaký jejich pohled. Tam mi ten network pomohl.

Vlastně pomohl mi získat nějaký nadhled, že když třeba mám u nás o koho se opřít, Krištof, Max a další, takže to nemusím všechno držet v hlavě, že prostě můžu část toho popustit, když máš tu důvěru v ten svůj tým. Tak to bylo třeba silné v tomhle. Ten network pomohl.

Co bys na závěr vzkázal designérům nebo designérkám, kteří uvažují o tom, že by chtěli založit nějaký startup? Ty už to říkal vlastně, že by všichni měli se pouštět do nějakých věcí, takže v tomhle předpokládám nějakou podporu, ale jestli třeba i něco specifického pro designéry máš nebo myslíš si, že to je jedno?

Hele, já si myslím, že je to více méně jedno. Myslím si, že opravdu každý by měl, ne nezbytně zakládat startup, ale být činorodý, podnikavý, budovat sobě toho podnikatelského ducha a může to být například jako u mě tím, že se zapojí do nějaké neziskovky, tím, že budou součástí nějaké komunity, která tam nebude mít nezbytně finanční výstup na konci ale že najednou budou budovat něco, co je bude formovat, více poznají sami v sobě, co s nimi rezonuje, co s nimi nerezonuje a že po nich bude něco zůstávat historicky, za čím se můžou ohlédnout a za čím můžou získat obrovský pocit hrdosti. Protože ta hrdost za něco, co jsem odmakal, tě podle mě strašně posune.

Že ti dá tvou sílu, že se necítíš jako ten služebník a jako ten otrok těch okolností, ale že získáš pocit, že můžeš si nastavit svůj život tak, že něco můžeš vykonat dobrého. A to je silné a to ti pak i umožňuje podporovat ostatní, posouvat ostatní, zapojovat se a získat možná zase tu mentální čistotu mysli. Takže já bych doporučil tohle.

Ne nezbytně založte si svůj vlastní startup, prodejte barák a financujte ho tímhle. Ne, jistě jeďte po věcech, co se nabízí, co jsou ve vašem okolí. Svolejte prostě partu lidí, co uklidí ulici v momentě, kdy vaše město to nedokáže za celý rok vyřešit.

Tyto drobnosti, angažovanosti, tak opravdu každého by poňoukaly, pojďte do toho, protože vás to udělá šťastnějšími a silnějšími v praxi. A když pak z toho bude nějaký byznys pro vás, co vás pak bude živit tím lépe, ale možná to nebude napoprvé, napodruhé, ani napotřetí, ale tímhle se vlastně obrušujete a dostáváte se dál. A je jedno, jestli jsi designer, jestli jsi recepční v hotelu, nebo jestli jsi učitelka na základce, nebo cokoliv dalšího.

Ty příležitosti jsou opravdu všude kolem nás. Tak získat tu kuráž a udělat to.

Tobiáši, super, děkuji, děkuji, že sis udělal čas sem dorazit a děkuji za povídání.

Moje radost, děkuji Kubo za pozvání a přeji další zajímavé rozhovory.

2FRESH Design podcast

2FRESH Design podcast tvoříme v designovém studiu 2FRESH. Pokud potřebujete pomoct s designem vašich produktů a služeb, nebo chcete poradit, jak posunout UX vyspělost vaší firmy dopředu, ozvěte se nám.