Ahoj, vítejte u dalšího dílu 2Fresh Design Podcastu. V 2Fresh pomáháme firmám s UX, s produktovým designem nebo jejich designovou vyspělostí. Navrhujeme weby, aplikace, zákaznické portály nebo třeba nemocniční informační systémy.

V našem podcastu si povídáme s produktovými a designovými lídry o tom, jak funguje design u nich ve firmách. Zaměřujeme se na to, jak design pomáhá businessu, hledáme inspiraci v tom, co funguje a co ne. V tech světě dnes rezonuje téma, že by designérky a designéři, ale taky vývojáři a produktoví manažeři měli zakládat startupy.

Vyzval je k tomu Y Combinator, který tvrdí, že díky AI bude snazší budovat nové produkty a designéři mají skvělé předpoklady pro to, aby se staly foundery. Designéři jsou totiž natrénovaní na to, aby dokázali objevit potřeby zákazníků a navrhnout pro ně užitečné produkty. A zároveň mají vysoké nároky na kvalitu, což bude ve světě, který zaplaví spousta produktů, velká konkurenční výhoda.

Proto tady dnes se mnou je Kamila Zahradníčková, designérka, ale hlavně zakladatelka a CEO startupu Lakmoos. Ahoj Kamilo, vítej u nás v 2Fresh.

Ahoj, ahoj, moc děkuji.

Vy jste v loňském roce dostali první investici, mimo jiné od Presto Ventures. U nás byl nedávno v podcastu Vojta Roček z Presta, který má na designéry jasný názor. Kdo neslyšel, tak to doporučuji, abyste si poslechli.

Ale já se moc těším na to, že spolu probereme, jaké to je být designérka a zakladatelka firmy a jestli by tedy designéři měli zakládat startupy. Co vlastně dělá Lakmoos?

My v Lakmoose klonujeme lidi a potom je propůjčujeme velkým firmám na experimentování.

To zní drsně.

To je velmi drsný business, ve kterém se pohybujeme. Stavíme modely pomocí umělé inteligence, takže AI, která není ChatGPT, protože existuje více AI než je ChatGPT. Tyto AI respondenty, AI panely, jak k tomu kdo chce říkat, potom využívají firmy na to, aby se nemusely s každou otázkou zabývat recruitingem živých respondentů.

Aby nemusely pálit hodně času a peněz na tom, aby se zeptaly reálných lidí, ale aby bleskově měly názory, feedback nebo postoje svých zákazníků. A to na velmi granulární úrovni. To znamená, nikoho z našich klientů nezajímá obecná internetová populace nebo obecně Česko. Jdeme opravdu na úroveň lidí, kteří si o víkendu koupili boty za 90 korun u nejmenované značky a teď jim zrušili objednávku. Kde si koupí tyto boty v následujícím týdnu nebo dvou.

Tato technologie nám umožní nejen tu škálu toho, kdy se koho na co ptát, ale zároveň i rychlost, což je teď pro firmy top 1 potřeba, se kterou za námi přicházejí. Nechtějí čekat 1 až 6 měsíců na výsledky nějakého testování nebo dotazníku. Je tady příjemnější, rychlejší cesta.

Já to znám, protože pro naše zákazníky často ty výzkumy děláme. I když my tomu radši už neříkáme výzkum, protože mi přijde, že ve firmách je k výzkumu trochu nedůvěra...

A jak tomu říkáte?

My říkáme, že pro ně tu věc navrhneme a v rámci toho ten výzkum uděláme, ale to jim moc neříkáme.

Skrytý výzkum.

My o tom mluvíme tak, že uděláme prototyp, ten ukážeme zákazníkům, zjistíme, co si o něm myslí a pak jdeme dál. Ale nepoužíváme to slovo výzkum, protože když se někde objeví slovo výzkum, firmy mají tendenci říkat: "Ale já výzkum nechci, to nepotřebuji." Protože se bojí, že to bude stát hodně peněz a že to zdrží projekt.

Což je pravda.

To je pravda, přesně.

Rozumím té obavě.

Často když ten výzkum firmy neudělají, tak se projekt zdrží po spuštění, když se zjistí, že to nefunguje a musí se to celé předělat. A ty náklady jsou mnohem vyšší. Ale zrychlovat ten výzkum a dělat ho levnější, protože ty dvě věci asi spolu souvisí, to se mi hodně líbí. To zní dobře.

To, co tam vidím asi jako riziko, nebo to, s čím se určitě setkáváte, je důvěra v to, že máte ty digitální respondenty, ty AI respondenty. Představuji si to tak, že abyste mohli mít tyto AI respondenty, musíte mít hodně dat, ze kterých vytvoříte ty digitální klony.

Takže máte nějaké existující výzkumy nebo data z nějakých systémů, ať už to jsou veřejně dostupné databáze nebo proprietární data od firem. Nebo dokonce, když budu třeba banka, tak bych teoreticky mohl existující svá data nalít do vašeho modelu a vy to pak přetransformujete do knowledge base. A pak se dotazuji nad ní a děje se tam nějaká magie, která mi to vrací. Rozumím to správně?

Jo, myslím si, že to popisuješ velmi dobře. Jenom bych doplnila, že ta databáze je část A. Je to velmi důležité, protože když nemáme dobrou databázi a neumíme se v ní dobře pohybovat, tak nejsme lepší než ChatGPT za 20 euro na měsíc. Takže tohle je ta první hodnotná věc.

A druhá, a to si myslím, že je ta ještě hodnotnější věc, je ten mechanismus, jak z těch starých dat uděláme nová data. Protože není to o tom, že bychom měli v databázi pro 10 milionů Čechů 10 milionů kolonek a v každém sloupečku by byla jedna odpověď na jednu otázku. Máme tam nějaká obecná data, nad kterými máme vlastní model. Je to hybridní AI kombinátor, máme tam různé přístupy.

Není to large language model, takže není to LLM, které by mělo zpracovávat jiné úkoly než to, co my tam potřebujeme vypočítávat. A právě to, jak se z těch starých dat odvodí nová informace, je to cenné. To nám umožňuje donášet přesné výsledky například pro užší populace.

Velmi dobře jsi na začátku zmínil tu důvěru, to je obrovské téma. Zjišťujeme, že ne pro všechny firmy platí získání důvěry pomocí akademického článku. Pro mě jako pro člověka s vědeckým vzděláním je to argument, nad který asi nic není. Když je tady velmi transparentní přístup na třiceti stranách, že tohle funguje lépe než něco jiného, tak pro mě je to top argument. Ale ve firmě, když přijdu, tak se to nesetkává s tím aplausem, který jsme na začátku čekali.

Ta důvěra se získává úplně jinak. Teprve se učíme jak. Ale slyšíme od kolegů, kteří před 20 lety zakládali firmy s online panely - místo živých respondentů v terénu se ptali živých respondentů na internetu. A zjišťujeme, že se potkávali s naprosto stejnou nedůvěrou, s naprosto podobným přístupem k testování. Co se počítá jako argument, s čím se to srovnává.

Hodnotí nás jako lidi, kteří buď nerozumí AI, nebo metodologii výzkumů. Takže musíme trochu i edukovat, na což jsme úplně nebyli vybavení, ale to je asi téma na jinou příležitost.

Pro mě je důležité to, že my tady neděláme něco, co by nikdo před námi nedělal. Před 20 lety, kdy začínal internet, byl ten problém velmi podobný. Teď do týmu jsme přizvali mého kolegu Otu, který právě takto před těmi 20 lety online panel rozjížděl v Německu, potom svou firmu prodal a teď se přidal k nám v té další vlně transformace oboru.

Už má cesty, jak se mu podařilo vysvětlit to, že lidi na internetu můžou být dobrý nápad pro uživatelské testování předtím, než z toho vznikla norma. A myslím si, že v tom oboru jsme teď taky - ještě není normální ptát se AI respondentů, ale bude. Sázíme na to.

To je zajímavé přirovnání k těm online panelům. To si dokážu dobře představit. Mě by zajímalo, když se teď podíváme, ty jsi původem designérka, já se těším na to, že si popovídáme o tom, jak tyto výzvy - že se musíš naučit prodávat nebo budovat důvěru zákazníků - což v té designérské roli ne vždycky se s tím člověk potká.

A než se k tomu dostaneme, tak mě by zajímalo, jak jsi se vlastně dostala k tomu, že jsi se rozhodla založit startup.

Během bakaláře byl covid a každý jsme se s tím vypořádali nějak jinak. Já jsem si založila první firmu jenom jako freelancer. Můj background je psychologie a antropologie, potom jsem přešla na tu praktičtější část, což pro mě byly aplikované behaviorální vědy.

Myslím si, že v Česku moc ten pojem nefrčí, ale mám lepší představu, jak to nazvat. To mě přivedlo do designu a hrozně mě baví kombinovat tyto dvě perspektivy. Psychologie a antropologie vnímám jako řemeslo testování a výzkumů. A když se to odlehčí a dá se to do businessové a praktické roviny, tak je to velmi dobrý předpoklad pro designérskou praxi.

Během covidu jsem se začala přátelit s This is service design doing a tímto okruhem. Je tam Mark Stickdorn, Adam Lawrence, Marcus Hormess. To mě postupně navedlo na návyk nebo styl uvažování - ráda prototypuji. Obecně jsem takový typ a raději v malém měřítku něco vyzkouším a když tam vidím nějaký život, tak to jde dál.

V této době, když jsem byla freelancer, dělala jsem právě toto aplikované behaviorální vědy, což se velmi překrývalo s designem a designovou praxí. Pro poměrně velké firmy - Nestlé a The Nature Conservancy. Myslím si, že to jsou takové dva flagshipy, které jsem dělala. Mezitím tam byly nějaké webovky a tradiční projekty, ze kterých jsem měla radost a něco se naučila.

Postupně jsem si říkala, jak je ten svět úplně absurdní, že já tady na bakaláři se dostávám k takovým projektům. Že to nemůže být těžké zautomatizovat a zefektivnit, když můžu dělat nějaké průzkumy, potom edukuji své okolí, jak s tím zacházet, jak iterovat. Říkala jsem si, okej, tady je nějaký prostor, který třeba můžu vyplnit pomocí toho know-how, které jsem za dva, tři roky nasbírala.

Plus jsem se potkala na jedné akci s mým nynějším co-founderem Honzou Polišenským, který v té době také studoval bakaláře a stavěl vlastní AI algoritmy a architekturu těchto zajímavých systémů. Potkala se tam nějaká příležitost, kterou jsme viděli na trhu, nějaká díra a zároveň technické řešení, které nenapadlo zatím nikoho jiného. Poprvé tam bylo to okno, že je možné replikovat chování lidí na úrovni Čechů, kteří si raději vezmou ráno batoh než kabelku.

Takže ty jsi tu příležitost objevila v rámci těch svých projektů, co jsi dělala, když jsi viděla, že by se to dalo škálovat.

Přesně tak, přesně tak. To je neefektivní a mě to dráždilo. Přišlo mi to hloupé. A myslím si, že to mám podobně - když mě něco tak trochu naštve, tak si říkám možná to štve víc lidí a někdo s tím měl by něco udělat.

To je taková dobrá designérská vlastnost. Myslím, že vidíme, co v tom světě kolem nefunguje. Myslím, že i Vojta to tady říkal, protože designéři hodně vidí, co v tom světě nefunguje a hrozně by to chtěli změnit, ale ne vždycky mají tu moc to změnit. To ty jako founderka…

Každý může být founder, pokud je dost masochista.

O tom si asi taky předpokládám, že si popovídáme. Co ty máš přesně u vás na starosti ve startupu? A nevím, jestli máš jenom Honzu co-foundera, jestli jste dva.

Jsme.

A ty vaše role - Honza bude předpokládám něco jako CTO.

Přesně tak.

A ty se staráš o co všechno.

Takhle, ta role se velmi mění a dělám to, co je potřeba nebo to, co je nejdražší a nemůžeme si dovolit na to najmout externího člověka. Myslím si, že ta pracovní agenda se mění vždycky po pár týdnech. Nejvíc podle mě teď dělám sales, což mě ubíjí, nechci to dělat.

Je to hrozné. A nedovedu si představit, že bych tohle dělala v jakékoliv jiné firmě. Nevím, kolik by mi museli zaplatit na to, abych tohle dělala někde jinde. Na této úrovni to je. Ale je to potřeba, takže to jdu dělat.

Myslím si, že ta role je taková dvojaká s tím, že funguji jako point of contact pro ten vnější svět. Taky tady nahráváme ten podcast spolu. Což zrovna je ta příjemná činnost, ale potom to zahrnuje prezentace a představování.

Dovnitř té firmy se moc nekoukám na tu každodenní operativu. Tam si myslím, že nabíráme lidi, kteří jsou samostatní a váží si té samostatnosti. Já myslím, že nemám ani věk, ani mindset na to dělat babysitting. A nemyslím si, že ani druhá strana by s tím byla spokojená.

Nemyslím si, že pro někoho můžu být šéf, mentor. Šéf, který dává příležitosti a možnosti zazářit. A člověk má kontrolu nad tím, co dělá. Je tam nějaká autonomie a drive, který musí vycházet z toho člověka. A to vlastně tam vnáším.

Takové to, co se bude dělat, co vyzkoušíme, co můžeme prototypovat. V designu spíš než že bych měla to řemeslo, že bych něco vlastně dělala ve Figmě, tak spíš jsem o tu myšlenkovou úroveň výš. Kdy přemýšlím dobře, tak máme tady nějakou příležitost. Jak to prototypujeme, většinou předávám nějakou koláž v Canvě, v Miru, ve Figmě vlastně někdy taky, ale nemám často čas to doladit tak, aby to naše lidi na frontendu nedráždilo.

To znamená, tam je potom mezičlánek určitě ještě na to, jak udělat tu kvalitní designérskou práci v rámci toho vizuálu. Takové to je, když se vezmeme užší definici designu, tak tuto část deleguji a já mám pořád tu produktovou lomeno širší definici designu. Myslím si, že tady tento obor hrozně trpí tím názvoslovím.

Můžeme se o tom klidně také pobavit. Myslím si, že to taky znáš, že to potkáváš dnes a denně a nevím, jak to vyřešit, ale je to jedna z těch věcí, která mě docela vadí.

Cítím to stejně. Teď nedávno mě trochu, nechci říct, rozčílilo, ale nepotěšilo.

Klidně to řekni, nebuď slušný.

Asi to nebylo rozčílení, ale nepotěšilo mě, když jsem viděl, že Michal Jůza, který je head of user experience v Duolingu, tak zrušil UX, že už se tomu nebude říkat UX, bude se tomu říkat product experience. A za mě to je jenom jeden z dalších pokusů, který tříští dál tu nekonzistenci a nejednotnost v našem oboru. A myslím si, že nám to škodí, že tomu oboru nepomáhá, že každou chvíli vymyslí někdo nový trend a že teď si UX, lomeno UI, designéři říkají produktoví designéři, ale jsou to spíš grafičtí designéři. Každá firma to navíc vnímá trochu jinak.

Já jsem to někde vyprávěl, že my jsme dříve to měli rozdělené striktně UX a UI, kde byli lidi více analytičtí, kteří se starali o to, aby definovali zadání, co se bude vyrábět a pak vytvořili třeba nějaký hrubý koncept. A pak byli UI lidi, kteří vytvářeli už ty finální artefakty ve Figmě nebo ještě dříve ve Sketchu a předtím ve Photoshopu a předávali ty hotové obrazovky a design systémy na vývoj. A chtěli jsme najít UI designéra a dali jsme inzerát, že hledáme UI designéra a nikdo se nepřihlásil. Tak jsem říkal, tak dejme inzerát, že hledáme UX designéra. Tak jsme dali inzerát, že hledáme UX designéra a přihlásilo se nám 30 grafiků, kteří v našem pojetí UX vůbec nedělali.

A to nemyslím špatně vůči těm lidem, ale tato míra je nějaká nezralost si myslím našeho oboru a to, že jsme to nedokázali standardizovat, tak si myslím, že tomu oboru to rozhodně neprospívá.

Souhlasím. Opravdu souhlasím a nevím vlastně, proč to vzniklo, ani nevím, co s tím dělat, ale mě vlastně velmi dlouho trvalo, ještě před startupem, když jsem dělala jenom ty klientské projekty, mě velmi dlouho trvalo vysvětlit, co já jako designér nebo pro mě třeba lépe fungovala ta nálepka Applied Behavioral Science nebo Behavioral Design, tak to pro mě fungovalo lépe. Ale než jsem vysvětlila, co to dělá, tak to trvalo dlouho.

A pamatuji si, když jsem se poprvé pokusila tohle vysvětlit své tetě. A teď to nemyslím vůbec špatně, je to pořád velmi mladá progresivní žena. A akorát moc nepotkává s tímto designovým světem a vím, že jsme seděli na zahradě a že jsem měla první kurz v Service Design.

A že jsem se snažila velmi krkolomně vysvětlit, co to tedy vlastně dělám. A o čem je ten kurz a k čemu je to dobré. A bylo to hrozně těžké. Moje první vysvětlování myslím si, že informovanému modernímu člověku a vlastně jsem selhala.

Jo, je to něco těžké. Než jsem to vysvětlil mým rodičům, tak to trvalo dlouho. Co mi třeba pomohlo, protože já jsem začínal v designu ještě předtím, než byly mobilní aplikace, tak mi třeba pomohlo to, že dnes moji rodiče používají mobilní bankovnictví a tyto věci, tak na tom se to dá ilustrovat.

Většinou tedy ty finální výstupy, ne celý ten proces. Je to určitě samozřejmě zodpovědnost našeho oboru, abychom si ty věci ujasnili, abychom to dokázali dobře vysvětlovat lidem kolem nás. My se snažíme někdy vyhýbat právě těm označením.

Měli jsme dříve takovou snahu říkat, že jsme jenom designéři. Prostě jsme designéři a každý designér má trochu jiný skillset, ale ty nálepky jsou někdy užitečné, že když už se člověk pohybuje pak v prostředí, kde už trochu lidi mají povědomí, tak ty nálepky pomáhají rychleji si ty věci zaškatulkovat a nemusíš pak složitě vysvětlovat detaily toho, co třeba který člověk umí a v čem je silný a kde mu to chybí.

Určitě, ale potom, že jo, tady někdo z UI se nazve UX a ten mislabel tam napáchá více škody než užitku. Takže rozumím, asi je to cesta, ale myslím, že to potřebujeme vyřešit ještě na jiné úrovni.

Nevím, kde je otec designu, aby přišel a řekl, teď budete všichni, nebo matka designu, ať jsme to inkluzivní, teď budete všichni tahle nálepka.

No. Pojďme teď zpátky k těm founderům radši, kterými bychom se mohli zaseknout. Jakou roli hraje design ve vašem startupu?

Při hledání nových příležitostí, při malých experimentech a při nízkonákladové experimentaci. To určitě, myslím si, že nejvíc explicitně se to dotýká mě a toho, nevím, produkt, design, marketing týmu. To, co jsme objevili, podle mě tak třeba před rokem, je, že potřebujeme vlastně tento základní mindset i pro ty vývojářské pozice a pro ty analytické pozice.

To znamená lidi, kteří buď dodávají v nějakých sprintech nějaké části systému nebo něco nového vyvíjí, protože se nám stalo, že jsme měli motivované lidi, kteří třeba měsíc strávili na nějaké funkci, kterou potom klient na callu smetl jako: "No to je hezké, ale teď mi ukažte to, co jsme říkali, že bychom opravdu potřebovali." A bylo to na úrovni, nevím, změny barvy tlačítka. Ta potřeba byla na změnu barvy tlačítka a vlastně teď tam přišel člověk, který tam prezentoval něco velmi užitečného, co jsme potom několikrát zúročili.

To vlastně vůbec nebyla zbytečná práce, ale taková ta sensitivita nebo design maturity té firmy, vlastně to si myslím, že jsme na to velmi bolestivě přišli zhruba před tím rokem. Že je potřeba to tam zvyšovat, aby ne každý si osvojil tu nálepku, že tady jedeme nějaký design, ale aby uměli fungovat s tím, že se jde postupně. Děláme opravdu technologii, kterou nikdo před námi nedělal, objevujeme nové business modely, které vlastně před námi také nejsou úplně prozkoumané, takže těch neznámých je tam strašně moc. A my potřebujeme mít napříč týmy jednak koordinaci a jednak takovou, nevím, schopnost jak různé věci prototypovat, zjistit a jak vlastně poznat nějaký signál od šumu.

A na to si myslím, že spousta z těch designových myšlenek a postupů sedí velmi dobře. Na druhou stranu se velmi těším na to, až budeme mít za sebou větší investice a budu si moci dovolit najmout více lidí, kteří se budou starat o produkt, budou k tomu přistupovat strukturovaněji, protože teď máme velmi omezenou kapacitu a musíme se opravdu vybírat, které z těch činností uděláme pořádně a které vlastně stačí jen tak trochu, abychom měli aspoň nějaká data pro rozhodování nebo aspoň nějaký směr. Takže mám ambice, že ta designová praxe u nás bude plošnější a pořádnější.

Zatím je to velmi účelové a velmi lean na to, co potřebujeme v horizontu týdne.

Takže design pro tebe je vlastně způsob, jakým řešíte problémy, nebo způsob, jakým děláte ten produkt, který je postavený, řekněme, v nejmenších, nejrychlejších iteracích a získávání těch signálů z toho šumu. To znamená získávání nějaké zpětné vazby, informace o tom, jestli to, co děláte v tom experimentu v té iteraci, funguje anebo nefunguje. A snažíš se, aby tento způsob uvažování jste rozšířili do firmy i mimo ty designérské pozice, nebo ta designérka si předpokládám, ty, plus jsi zmiňovala, že tam máš někoho na ten vizuální design.

Přesně tak. Přesně tak.

Vrátím se ještě k tomu Vojtovi z Presta, protože Vojta říkal, že design by se měl učit na školách jako způsob uvažování, spíš než aby to byla samostatná role. Což mi přijde, že se často prolíná s diskuzemi, které tady máme. Jak vy jste vlastně velcí? Kolik vás je?

Nás je tak 20 až 35, úplně od začátku. My jsme v prvním týdnu najali 20 lidí a mysleli jsme si, že to je super nápad. A skutečně to nápad byl. Otestovali jsme to. Bylo to zajímavé, takové punkové, ale proč ne. Prototyp jsme měli hotový za dva měsíce, ale laďovali jsme ho tři roky.

Od té doby to kolísá. My se vždycky rozšiřujeme s akademickým rokem, protože máme hodně partnerství s univerzitami. Takže máme interny, semestrální projekty, bakalářky, tam to fluktuuje. Teď je nás míň, za poslední dva měsíce se soustředíme jenom na klientské projekty. To znamená, že R&D je minimální a od léta to zase rozjedeme se stážisty, kde jich bude hodně.

To je zajímavé, že i v tom startupu potřebujete nějakou dynamičnost. Líbí se mi, že pracujete s akademickou sférou, protože my jsme to v 2Fresh nikdy neuměli. A přijde mi to škoda, protože ta akademická sféra má firmám co dát. Můžete najít zajímavé talenty, můžete s těmi školami dělat projekty.

My jsme to bohužel nikdy neuměli, tak fungujeme, jak to umíme, ale přijde mi to fajn, že vám to může přinášet užitek. Obzvlášť v tom, co děláte, kde mi přijde, že R&D je důležitá součást. Tak to propojení dává smysl.

Ještě se vrátím k tvé roli, protože jsi říkala, že máš na starosti hodně obchod a nějakou produktovou strategii.

To je takový honosný název, ale dobře.

Abych to možná neoznačoval těmi značkami, ale říkala jsi, že vymýšlíš, co byste měli dělat, připravuješ rychlé první koncepty, které se pak rozvíjí dál. A zároveň jsi zmiňovala, že musíte velmi dobře prioritizovat, do čeho se pustíte. Protože zdroje ve startupu jsou vždycky omezené, máte omezený čas a peníze. Nebo ty peníze definují ten čas, který máte, jak dlouho na tom můžete pracovat - tu runway. To rozhoduješ ty, nebo o tom s Honzou rozhodujete?

Určitě rozhodujeme společně, protože většinou se nějaký směr týká i technologie. To znamená, že já nemůžu ani nechci se tvářit, že vím, co dělá všech 20 až 35 lidí. A dává mi smysl to vždycky konzultovat buď s Honzou, nebo s lidmi, kteří mají na starosti části těch systémů. Abych pomocí toho, co vymýšlím - protože nápadů je spousta a jsou levné - vybrala směr, který prospěje i jim.

Myslím si, že není problém vymyslet kupu nápadů, jak například zvýšit důvěryhodnost AI respondentů. To bylo jedno téma, které jsme řešili před pár měsíci. A mechanismů, jak uživatelům naznačit tu důvěru nebo jak ji vzbudit, je hrozně moc. To jsou desítky možností.

Od nějakého popisku přímo v aplikaci, že každý respondent se tvoří na základě milionů datových bodů, až po to, že vytvoříme nový graf, na který budou lidi zvyklí. Nebo uděláme validační studii, nebo one-pager. Tam je těch možností neomezené množství.

A pro mě je v mojí roli velmi těžké tohle vyvážit, protože zastávám tolik odlišných rolí. Kdybych tam byla jenom jako designérka a měla všechny ty ostatní stakeholdery - Honzu za technologii, někoho za vizuál, někoho za obchod, někoho z managementu na cashflow - tak by pro mě bylo mnohem jednodušší to prioritizovat. Místo toho se jenom přehazuji mezi kloboučky, které zrovna mám na hlavě.

Teď je pro mě vzácné mít možnost si někoho přizvat a zapomenout na tu perspektivu. Protože v ten moment můžu být jen za těch 10 rolí místo 11. A to snižuje mental load, se kterým se mi nepracuje komfortně. Zároveň to teď nejde jinak. Tak to bereme sportovně - být founder je super.

Skoro to tak znělo. Já sice nejsem founder startupu, ale jsem spolumajitel agentury a znám to velmi dobře. To, že člověk sedí na několika židlích a nemá čas jít v jednotlivých věcech do hloubky. Protože obzvlášť když děláte obchod, tak máte denně x meetingů a ještě se musíte dojet za klienty.

Tak ty dny jsou strašně roztříštěné a fokusovaný čas často nastává večer nebo hodně brzo ráno. My máme výhodu, že jsme tři majitelé, takže to máme mezi sebe rozdělené. A díky tomu, že jsme na trhu 20 let, máme lidi, kteří nám pomáhají s kritickými věcmi.

Máme Lenku, která se stará o finance a sejmula ze mě velké břímě v tom, že vím, že to máme pod kontrolou. Lenku máme dlouho, můžu jí důvěřovat. Kdekoliv se objeví byť jen náznak problému, hned mává vlaječkou. A to mi uvolnilo ruce na to, že jsem se před dvěma lety přesunul z designéra do role obchodníka a začal si budovat obchodní tým.

Na začátku jsem v obchodu dělal všechno víc méně sám, nebo nás tam bylo jeden a půl. Postupně jsem si ten tým vybudoval, takže se můžu i v obchodu zaměřit na jednu konkrétní část.

Cold outreach.

Víc méně dělám průzkum nových příležitostí. Je to tak.

To jsem čekala, že bude úplně první činnost, kterou všichni delegují.

My to máme tak, že co nám výborně funguje, jsou vztahy se stávajícími klienty. Většinou naštěstí máme skvělé designéry, tady nemůžu říct nic jiného. Samozřejmě občas se nám něco nepovede, občas něco posereme, ale standardně naše designérky a designéři dodávají skvělou práci a u stávajících klientů nám to funguje dobře.

A to, co jsme nikdy neuměli, je oslovovat nové zákazníky. Došel jsem k tomu, že spolumajitel v tomhle má jedinečnou pozici. A když to nebudu dělat já, tak to může dělat někdo jiný, ale bude to výrazně těžší.

Pro mě to byl samozřejmě úplný horor tohle začít dělat, protože jako designér jsem byl zvyklý, že lidi chodí za mnou a říkají mi, co potřebují. A samozřejmě někde jim prodám svůj nápad ve smyslu, že je přesvědčím, že řešení, které přináším, je dobré. Ale už máme nějaký vztah, už se s těmi lidmi znám.

Takhle jsem se musel naučit poznávat nové lidi a nevypadat u toho jak dement. Takže se tomu hodně věnuju a koukám na to jako na UX research.

Mě to taky pomáhá, úplně upřímně. Potom to není tak ohrožující.

A zároveň na ten sales koukám tak, že mým úkolem je zjistit, jestli ten člověk má potřebu, se kterou mu umíme pomoct. Takže to je research - co ta firma řeší, jaké má problémy, co toho člověka trápí. A pokud vidím, že mu můžeme s něčím pomoct, tak mu řeknu: "Hele, to zní, že s tímhle můžeme pomoct." Nebo mu ukážu něco, co jsme dělali, a on pak může sám posoudit, jestli to dává smysl.

Ale není to takové to, jak si každý představuje obchodníka - ty lidi, co prodávají pojistky...

A auta, pojistky a auta.

Tam vždycky vlezou komínem do domu. Ale bylo to rozhodně pro mě velmi náročné si to srovnat. Ale teď mě to baví, musím říct.

Je to i dané tím, že jsem si kolem postavil tým, který mi umožňuje se soustředit na konkrétní věci. A že mě baví povídat si s lidmi a zjišťovat, jak fungují jejich firmy, jak fungují jejich designové týmy, jak dělají produkty. Píšu o tom, dělám podcast. Tím, že mě to téma baví, tak si myslím, že jsem si v tom našel cestu.

To, co mě samozřejmě nebaví, je pak někomu říct: "Nechceš si tohle koupit?"

Jo, přesně. Ta rozhovorová část mě taky baví, to je fajn. Ale potom si připadám jako ten prodejce pojistek a je mi to hrozně trapné. Pro mě je tenhle moment strašně trapný, ale vím, že ta druhá strana to tak nevnímá. To je takové sebeuvědomění.

A když to tak vnímá, tak ti to prostě řekne a je to v pohodě. Člověk to nesmí brát osobně. Jedna z věcí, které se s tím pojí, je odmítnutí - že lidi říkají: "Hele, tohle mě nezajímá." A musíš v sobě překonat pocit, že to je tvoje selhání. Nebo někdy je, když to blbě vysvětlíš, ale spíš je to o tom, že ten člověk to prostě nepotřebuje.

A obzvlášť to, co my děláme, nepotřebuje každý zákazník. To není, že si koupí každý den rohlík, ale to, že potřebuješ designéra nebo UX research nebo service design, to se neděje každý den. Nebo na to máš své dodavatele nebo týmy, takže my se musíme vždycky trefit do úzkého okýnka. Ale člověk si to musí v sobě srovnat a překonat.

Ale zpátky k tomu - obchod mi přijde, že je důležitá součást, a když je člověk founder, tak by měl prodávat. Už si nepamatuji, kdo to říkal, ale někdo na snídani Czech Founders říkal: "Founder musí prodávat, furt musí chodit a prodávat, to je jeho hlavní role."

A kromě toho prodávání, to už jsi naznačila, že to pro tebe je těžká disciplína, že bys to nechtěla dělat jinde, ale že to k tomu patří. Tak podle mě to tak je a musíme se to učit.

A ještě by mě zajímal další důležitý aspekt startupu, který někdo musí řešit - ta finanční runway. Na to máš nějakého člověka ve firmě, nebo to děláš ty? Jak se s tímhle pereš?

Jo, mě to vlastně tak moc nevadí. Myslím si, že to je poměrně přímočaré. To důležité, co jsme se naučili v posledních měsících, je tvořit si plány a scénáře všeho druhu dřív, než ta runway dojde. Nebo nejenom než dojde, ale než se něco stane. Protože rozhodovat se nebo hledat cesty v momentě, kdy je nějaký problém a všechny to stresuje, je zvláštní atmosféra - najednou tam ten strach je.

Já mám strach většinu dní za poslední dva roky a přijde mi to velmi špatný nápad rozhodovat se o důležitých věcech v momentě, kdy jsi v přímém ohrožení a v akutním stresu.

A to, co se mi hrozně líbí na té finanční stránce, je, že si to můžeš rozmyslet předem. Můžeš si tam dát nějaké milníky nebo triggery - OK, když dojde na nějaký trigger, tak udělám tuhle akci, když dojde na jiný trigger, tak udělám jinou akci. Myslím si, že je to přirozené.

To, s čím se potýkají startupy, z toho, co slyšíme, je jenom, že tyhle triggery a možná rizika a problémy jsou amplifikované. To znamená jede se víc na dřeň, než kdybychom brali Lakmoos nebo kdybychom startupy brali jenom jako malé firmy a počítali s růstem - nabíráš jenom, když víš, že na ty lidi máš peníze, jsi confident i v těch projekcích. Ale takhle tohle u těch startupů není.

Myslím si, že startup potřebuje vyměnit vyvážený růst za ochotu manévrovat, protože těch situací je strašně moc a všechno je extrémně nepravděpodobné na úplně stejné nebo velmi podobné úrovni. A je potřeba být připravený na spoustu věcí.

Vlastně ta finanční stránka, já si myslím, že je na tom to ještě příjemnější, než potom říct týmu: "Hele, měli jsme tady na stole investici v březnu a teď v dubnu ji nemáme, takže teď všichni máme platy na polovině." Myslím si, že potom ta lidská stránka je pro mě mnohem těžší, než to, že já ve financích něco vidím a potřebuji vytáhnout ze šuplíku nějakou akci.

A teď je to ten v uvozovkách špatný případ, ale když zase vytáhnu dobrý příklad z minulého podzimu, kdy se nám docela rozběhly klientské projekty, s tím jsme taky nepočítali a najednou jsme měli takový ten pocit - otevřeli jsme hospodu a chodili nám tam lidi.

A najednou to bylo o tom, že okej, máme tady klienty, máme víc peněz, ale já za dva týdny nestihnu přijmout a vychovat nového člověka, který může dělat tu klientskou činnost. A teď já to už nezvládám s tím vším, co mám na talíři, technický člověk asi neokouzlí úplně klienta s tím, co potřebuje, nemůžu mu jenom tak přidat tu prezentaci.

Takže zase pro mě ta těžká část byla o tom, že je finančně super. Ta tabulka to unesla, všechno zelené, super. A my jsme s Honzou vždycky brečeli do půlnoci nad nějakou klientskou prezentací, která měla být druhý den. A to je vlastně na tom teď to pro mě těžké.

Nevím, myslím si, že člověk, který průměrně umí zacházet s Excelem a umí si vytvořit tři scénáře do budoucnosti, tím pro ty startupové účely asi projde.

Zase určitě je jiný případ v momentě, kdy do toho vstupuje nějaký fyzický produkt. Ale v momentě, kdy my nemáme nic na skladě nebo nepotřebujeme řešit logistiku ani moc nějaké distribuce, tak tam se myslím, že ten prostor pro manévry je.

Takže ten startup podstupuje větší riziko, řekněme, než ta malá firma. Takhle v tom podnikání to riziko je asi vždycky dané, ale ty u toho startupu chceš, aby to rostlo, což u té malé firmy nutně není. Takže musíš... Já znám spoustu malých firem, které dlouhodobě mají pět až deset lidí, nějak se jim daří. Ona samozřejmě každá malá firma většinou nemá takovou stabilitu, takže má nějaké cykly, kdy se jí daří víc a kdy se jí daří míň. A rozhodně je jakékoliv podnikání v tomhle náročné.

Myslím si, že být freelancer je svým způsobem náročné a je to v menším měřítku, ale pak se to násobí tím množstvím lidí v té firmě, o které se člověk stará. Protože pak tam, když nejsou projekty, nejsou peníze, tak dochází na to, že musíš těm lidem říct: "Sorry, hele, i když třeba děláš dobrou práci, tak musíš jít, protože pro tebe tu práci nemáme." A naopak, když té práce je hodně, tak nabrat někoho rychle je problematické.

Ale u těch malých firem, které primárně nedostaly investici, aby se rychle někam posunuly, tak když dlouhodobě setrvávají v tomhle stavu, tak to může být ten kýžený stav a nepodstupují takové riziko jako u toho startupu. Kde ty musíš rychle experimentovat a někam to vytlačit, abys naplnila ty cíle, které sis třeba dala s těmi investory, nebo svoje cíle, pokud do toho dáváš i když máš nějaké své finance. Taky je chceš zhodnotit, ale tlačíš to rychle.

A podle mě v těch rozhodnutích asi musíš jít trochu do většího rizika, do většího neznáma v tom, že teď přesně nabereme - jak jsi říkala, první týden jste nabrali 20 lidí. Tady seš malá firma, která nemá třeba investici, tak tohle neuděláš a jdeš postupně. A když ti přijde zakázka, tak začneš hledat toho člověka, snad ho najdeš dřív, než ta zakázka uteče.

Takže vy musíte jít do toho - tak teď ten tým postavíme a pak jedeme. A víš, jak říkáš, uděláš si nějakou predikci, na kolik ti stačí ty peníze, a víš, že do té doby musíš buď najít další peníze, nebo mít nějaké zákazníky, kteří ti tu runway prodlouží tím, že ti platí.

Možná tě klidně doplním tady. Myslím si, že designér, který chce rozjet nějaký projekt a chce řešit nějaký problém ve větším měřítku, tak nepotřebuje zakládat startup. Startup není malá firma a je naprosto v pořádku mít malou firmu, nebo být freelancer, nebo mít nějaký projekt.

Startup se od toho běžného, přirozeného podnikání liší dvěma hlavními věcmi. To první je překotný růst - to znamená běžný růst je problém, tam ten nárok je mnohem vyšší a je to víc stresu. A samozřejmě potom je tam nějaký externí kapitál, který do toho pomáhá, ale je tam překotný růst plus řešení nových výzev na té business úrovni.

To znamená, není to o tom, že bych si otevřela pekárnu, dala tam rohlík a věděla, že rohlík, když ho dám za korunu, tak mi lidi odtrhají ruce a když bude za 5 korun, tak se už všichni budou ošívat. Ale je to o tom, že my tady transformujeme nějaký obor, který je na něco zvyklý, nebo vytváříme novou kategorii, kterou ještě nikdo nezná. A hledáme ten business model, který si nemyslím, že kdokoliv umí najít napoprvé.

Zrovna tady tohle je mnohem těžší, než třeba já osobně jsem si myslela, že bude. Najít životaschopný business model se myslím, že je velmi drahé u těch startupů, plus jdeme proti tomu času.

Pro spoustu projektů si myslím, že je vhodný ten lineární růst. Odebírá to tlak, myslím si, že se dá prototypovat zvláště s tím, kolik AI toho dneska zvládne ve velmi malém počtu velmi rychle, velmi snadno. Nemusíme mít všechny startupy, můžou to být zájmové projekty, freelance projekty, malé firmy, které potom se možná rozrostou do středních firem a možná taky ne. A je to OK.

Ten startup je velmi, velmi specifická disciplína, kterou jsem podcenila, jak specifická je určitě na začátku. To bylo zajímavé uvědomění a to už jsem se v tom startupovém prostředí trochu pohybovala. Takže nevím, v jaký moment člověk může udělat informované rozhodnutí, jestli to bude startup projekt nebo malá firma. Asi je dobré mít small bets a jít postupně experimentováním, kam mě to dovede.

Já jsem si v jednom z předchozích podcastů, teď když nahráváme, tak on ještě není venku, ale brzo bude venku, s Tobiášem Vybíralem, který založil taky jako designér startup HTG Medical, tak on mluvil o tom, že oni tři roky ten startup bootstrapovali. Dělali lékařský přístroj na různých hackathonech a tak, než dostali investici. Takže oni na to šli nejdřív pomalu a pak teprve rychle a intenzivně. A dělali to při svých současných zaměstnáních a pak se přepli do toho, že fulltime začali dělat firmu.

Tak to taky podle mě může být nějaká - ty cesty můžou být různé. U tebe to asi bylo rychlejší v tomhle, že jste skočili do fulltime.

My jsme u toho studovali magisterské obory. To znamená, my jsme byli v diametrálně odlišné situaci, než když má někdo hypotéku a děti. Tam si myslím, že to je velmi závislé na tom, kde se člověk zrovna nachází.

V momentě, kdy nám ta škola nebrala tolik času, tak to potom se rozjíždí, nechci říct úplně samo, ale jinak. Nemáš nikde konexe, nikdo ti nedá zakázku jen tak, protože tam máš kamarády, protože kamarádi jsou stážisti. Ale na druhou stranu, když máš měsíční budget 10 tisíc, tak víš, že vyžiješ, ještě jsi zvyklý na spolubydlení. Mamka ti o víkendu dá do krabičky jídlo.

Myslím si, že člověk se potom zvládá vyrovnat s mnohem větším diskomfortem a je mnohem efektivnější s tím, kolik peněz spotřebuje nebo s čím si vystačí. A zároveň tam není ten společenský rozměr, že vyděláváš málo peněz, tak se ti asi nedaří.

Co se myslím, že ve společnosti je, že peníze vyjadřují kvalitu práce nebo hodnotu člověka. Zase rozumím tomu, proč to tak je, nejsem úplně proti tomu v základu, ale u těch startupů je to extrémně nevděčné z tohoto pohledu. A v momentě, kdy se člověk s tímhle potká na škole, tak tam není ta společenská otázka nebo není tam ta otázka společenské prestiže, ale je to o tom, že škola mi zabírá den, dva za týden, tak v těch zbylých pěti, šesti dnech si můžu něco zkoušet.

Pro nás konkrétně bylo nemyslitelné, že bychom to bootstrapovali, protože ten vývoj u nás byl extrémně náročný a nákladný. Zvládli jsme to s naprosto minimem finančních prostředků. To jsou desetiny toho, co musela vynaložit velká firma, která by se něco takového chtěla poskládat s lidmi, kteří jsou zvyklí brát nějaké normální peníze.

Takže tohle nám to umožnilo, ale my bychom ten prototyp, který nakonec jsme postavili za dva měsíce nebo za tři, za prázdniny, tak to by nám trvalo třeba tři, čtyři roky vyvinout. A asi do tohohle bych se nepouštěla. Abych se tři, čtyři roky zkoušela, jestli vůbec ta technologie půjde a teprve potom začala...

To si myslím, že by to bylo tak velké zpomalení, že by to nedávalo smysl vůbec začínat. Některé věci si myslím, že bez externího kapitálu prostě nejdou.

Mně se tam objevuje takové téma trochu, že tomu musíš hodně obětovat, tomu startupu nebo té firmě. On to platí asi pro podnikání obecně. Mluvila jsi už o tom, že musíš dělat ten sales, což je něco, co bys asi normálně nedělala.

Že pravděpodobně bys si někde mohla brát víc peněz, kdybys se nechala zaměstnat jako specialistka na nějaký obor. Já to samozřejmě znám dobře, že člověk té firmě musí něco obětovat. A v ideálním případě samozřejmě v období, kdy se nedaří, tak tomu něco obětuje a pak zase v období, kdy se daří, tak se mu to vrátí s nějakým multiplem ideálně.

Tak ještě u té oběti bych se podíval na to - ty jako CEO řešíš i HR věci, jako nábor lidí, propouštění lidí, nebo...

Částečně. Takhle já nechci vybírat lidi, se kterými já nebudu v kontaktu. Nedává mi smysl, abych já ze své pozice říkala, koho do té firmy chci nebo nechci, když toho člověka potkám jednou měsíčně na nějakém meetingu.

Takže tam si myslím, že fungují ty samostatné jednotky, kdy si najdou ty stážisty nebo si vyfiltrují lidi, které potřebují. A zase myslím si, že to není pro všechny firmy, ale my máme samostatné lidi, kteří doufám aspoň ocení, že já jim tam nedávám nějakého člověka, o kterém si myslím, že je to to, co potřebují, ale že se vyberou sami podle toho, kdo jim sedí a kde ten skillset se potom protíná s tím, co oni tam potřebují udělat.

Ta role toho foundera je hodně stresu nebo je to hodně náročné. Co ti pomáhá se s tímhle nějak vyrovnávat? A je třeba i něco z té tvé designérské kariéry, byť jak jsi říkala, ty jsi vlastně založila ten startup už na škole, takže zase tak dlouhou kariéru profesní jsi předtím neměla, ale že jsi designovala nebo byla jsi designérka, tak pomáhá ti něco z toho oboru pracovat s tím?

Ne. Je to hodně stresu, je to hodně strachu, je to běžné a je to ta oběť, kterou přijímám. Je to o tom, že děláme věci, které tady nikdo jiný před námi nedělal.

Operujeme s českým fundingem, není to, že bychom byli v San Franciscu a tam bychom měli nějaké jiné možnosti. Pracujeme s tím, co máme.

Tu samou částku akorát v dolarech.

Takže tak to je, spousta věcí se dá dělat i ve stresu nebo ve strachu. Není to něco, co bych si myslela, že zvládnu následujících deset let, ale nějaké jednotky let se myslím, že jsou únosné. A je to velmi diskomfortní a myslím si, že pokud je člověk zvyklý sedět v tom diskomfortu, tak tam sedne a tak to je.

Tak mám strach, tak okej, jdeme vyhodit těch deset lidí.

A co pro tebe je taková motivace, proč to děláš? Co tě žene dopředu to překonat?

Já chci mít ostrov. V blízké budoucnosti chci mít ostrov a pokud by byla nějaká soška za výhru v kapitalismu, tak taky bych se hlásila.

Takže jako Richard Branson, myslíš ostrov, jestli tomu rozumím, nebo to je metafora s tím ostrovem?

Ne, opravdu chci mít ostrov. A na to si úplně nenaspořím, ani asi kdybych měla - nevím, jaké zaměstnání bych musela mít na to, abych si mohla koupit ostrov. A zároveň to kopíruje tu potřebu, že já jsem velmi unavená a chtěla bych spát třeba týden v kuse, aby mě nikdo nerušil. Úplně mám tu představu, že si koupím ten ostrov, teď se tam dám do postele a třeba týden budu jenom spát. Dál nepřemýšlím, nebo nevím, to je tak vzdálené, že nevím, ale to by bylo strašně pěkné.

Takže to ocenění za tu dřinu a za to odříkání bude jednou ostrov s dobrou postelí. To zní vlastně docela dobře. I když jsem nečekal takovou odpověď.

U nás je to docela meme. My chceme ostrovy pro všechny, protože nevím, je to takový pěkný proxy k tomu, že to prodáš za tak dobré peníze, nebo se tomu bude tak dařit, že prostě ostrov nemá každý. To není to lambo, to je o třídu výš.

Vzhledem třeba k cenám nemovitostí po světě mi přijde, že taková garsonka v Praze už je takový malý ostrov.

Ale tam není ta společenská prestiž. Tam nepozveš přátele potom na party, že prodáváš startup, nepozveš je do garsonky. Pak je chceš pozvat tím private jetem na ostrov.

To možná za 10, za 20 let to bude. Že lidi budou zvát: "Pojďte ke mně do garsonky" a ostatní lidi budou říkat: "Ty vole, on má garsonku, to je hustý." To měli naši prarodiče.

Změnil se nějak tvůj pohled na design a designéry, když jsi založila startup?

Určitě jsem víc pragmatická. Určitě u každé design věci - já to teď fakt schválně pojmenovávám takhle obšírně - u každé design věci to přepočítávám na ty peníze. A to už ať na příležitosti, nebo na to, kolik mi to bude stát, nebo jaký je tam poměr a jaká je tam pravděpodobnost.

A zpětně rozumím víc některým otázkám nebo argumentům těch mých předchozích klientských projektů. Je to jiný, nebo ne jiný, ale je to doplňující argument, který já teď se vždycky minimálně pro sebe potřebuji zodpovědět. Na kolik to vyjde a co to přinese oproti tomu, že tady máme nějaké cvičení, které mi filozoficky dává smysl a rozumím tomu, že by to bylo asi dobré udělat.

Ale teď jsem mnohem víc pedant na to, že okej, já tady mám platit něčí týdenní práci a co z toho bude. Jestli to v téhle chvíli nechce klient, tak pojďme to napsat jako nějaké memo o vylepšení projektu a založíme to do šuplíku na podzim, až budeme mít nového stážistu, až budeme mít nové kolo investic.

A tohle si myslím, že je ta největší změna, že to není jen ta pěkná věc, která mi zároveň dává smysl, ale musí tam být byznysový argument, proč zrovna teď.

Takže se to, nevím, jestli je správné slovo "podřizuje", ale řídí se to potřebami obchodu trochu, nebo toho byznysu, ale hodně v tom slyším teď ten obchod, že ti to pomáhá.

Myslím si, že to je cashflow. Potřeby cashflow, že má pro mě teď mnohem větší a uchopitelnější váhu argument, že teď na to není dobrý čas.

Protože ty peníze investuješ radši do něčeho, co teď momentálně vám pomůže získat nového zákazníka, nebo udělat nějaký krok k tomu, abyste získali další investici třeba.

A nebo nedělat nic a prodloužit si runway. I to je dobrá alternativa. Jestli já mám teď peníze na dva měsíce a když tady neudělám nějakou činnost, jestli z toho budou dva a půl měsíce, to je pecka přece.

Super. Ještě bych se vrátil k tomu Y Combinatoru, který vyzval designéry, aby byli foundery. Doporučila bys designérkám a designérům, aby se do toho pustili? A pokud ano, nebo pokud ne, tak co by se třeba měli doučit, na co se připravit?

Startup do každé designérské rodiny. Takhle, já se nedovedu představit, že bych se na to připravila. A možná v momentě, kdy člověk má ne tři roky, ale dvacet let praxe na pracovním trhu, tak možná už je na to líp vybavený.

Já si myslím, když jsem zakládala startup, že jsem pronikla do toho prostředí aspoň trochu. Věnovala jsem tomu nějakou časnou rešerši, jestli tohle je opravdu něco, co chci dělat, do čeho se chci pouštět. A po prvním týdnu jsem zjistila, že to je úplně jiné.

Je to mnohem náročnější, je to mnohem surovější a neumím si představit, že bych to mohla vidět předem, než jsem v té situaci byla a v tom množství situací, než jsem byla. Nevím, jak bych tohle z toho vnějšího světa dokázala poznat. A kdybych to viděla předem, tak si to asi rozmyslím.

A nevím, myslím si, že tohle zní často, nebo to slyším často. Myslím si, že něco podobného říkají i rodiče o dětech. Ale nakonec je to asi pěkné.

Takhle, myslím si, že ta velká otázka není "mám já jako designér začít podnikat". To si myslím, že je no-brainer. Nikdy to nebylo asi snazší.

Stačí na to nějaký freelance papír, ani to nemusí být SRO a můžu si spustit nějaký mini-projekt, na kterém všechno můžu otestovat. A přece já jako designérka mám ten skillset na to, že dokážu prototypovat levně a v iteracích. A tam si myslím, že není doslova nic, co by designéry a designérky brzdilo v tom zkoušet nové věci.

Jasně, potom v momentě, jak se to uchytí, tak to můžu škálovat, ale ten switch na začátku není jako 0-1. To je o tom, že mám nějaký nejmenší krok, který můžu podniknout, který mi ukáže, jestli má smysl dělat krok číslo 2. A podle toho zase se rozhodnu na krok číslo 3, anebo ten nápad zabiju rychle. My takhle zabijeme rychle spoustu nápadů.

Zase nemyslím si, že je moc designérů, kteří glorifikují nápady. Myslím si, že to je něco, na co jsme zvyklí, že těch nápadů je halda. A myslím si, že to je velmi osvobozující v momentě, kdy je halda nápadů, tak si můžu jenom vybrat velmi lean cesty, jak každý z těch nápadů postupně otestuji.

A jasně, začínám s tím, který si myslím, že asi bude nejpravděpodobnější na úspěch, ale nevím. Je spousta faktorů.

To, jestli založit startup, pokud pod startupem myslíme překotný růst, extrémní nejistotu v hledání business modelů a plus třeba ještě externí kapitál, to je otázka, která si myslím, že je pro odvážné.

Odvážné a nevím. Je to fakt těžké a věděla jsem, že to je těžké, když jsem, než jsem do toho šla, ale tu magnitudu toho, jak moc těžké to je, jsem absolutně podcenila.

Já to čtu, slyším často. Myslím, že hodně podnikatelů říká, že kdyby věděli, co to obnáší, a teď přesně ten startup může mít ještě novou dimenzi, ale hodně podnikatelů říká, že kdyby věděli, co obnáší podnikání, tak by do toho už zpátky nešli. Ale podle mě je skvělé, když člověk má to nadšení a překoná to a dělá to i s těmi obtížemi.

Ono to pak přináší tu odměnu, si myslím. A nebo já už jsem v tom dlouho, tak vím, že mi to přináší třeba - pro mě to, že můžu být spolumajitel agentury, tak mi to přináší nějakou svobodu. A teď nemyslím jenom v tom, jak si plánuji čas, ale v tom, že můžu rozhodovat o tom, co ta firma bude dělat a kam bude směřovat.

Nebo spolurozhodovat. Jsme tři, samozřejmě musíme se sladit, ale tohle je svoboda, která mi přijde k nezaplacení. A samozřejmě je to vykoupené spoustou útrap, které člověk musí překonávat. I když ta firma je už nějak úspěšná, tak pořád v tom podnikání je to nahoru-dolů.

Takže to se mi líbí. Ale podle mě je dobré začít s nějakou trochou naivity. A jak jsi říkala...

Je to výborné. Je to výborné, nám se to osvědčuje.

Aha. A myslím, že to platí i pro ty děti. Jak jsi říkala, já mám dvě děti.

Tak je to, samozřejmě jak jsi říkala, nikdo tě na to nepřipraví. I když si o tom můžeš přečíst a naposlouchat, co chceš. Přináší to ale pak odměnu, na kterou tě taky nikdo nepřipraví.

Takže tak je. Je to hezké, já to mám rád.

Ještě možná doplnění. U toho startupového světa si myslím, že ta odměna je velmi binární. A až na konci.

Že vlastně jako founder permanentně krachuješ. Jenom buď s větším nebo menším týmem. A na konci buď to prodáš za hodně peněz, anebo to někde po cestě zkrachuje úplně jako projekt.

A to nemusí být ani úplně finanční, ale že objevíš, že v našem případě třeba si myslím, že ten myšlenkový krach by bylo to, že nemůžeme být tool, že na to ten trh není připravený a měli bychom být agentura. To není to, proč nebo to není to, co jsme se vydali dělat. Raději bych byla zaměstnaná v agentuře, než abych ji řídila.

A tam už je to úplně diametrálně jiný projekt, nebo jiný příběh. A myslím právě, že to, co ještě přináší další riziko k té spoustě rizik podnikání a startupového světa, je riziko té odměny. Že to je, že buď na konci je ten balík peněz, anebo ne.

A vlastně to poznáš, jestli to stálo za to nebo ne, tak si myslím, že to poznáš až velmi pozdě. Že tam není taková ta instantní gratifikace, že okej, tak se nám daří líp jako pětičlennému týmu, tak si vezmeme dalšího šestého člena. To si myslím, že je pro ten lidský mozek zdravější.

Takové stravitelnější, že tam je to vidět postupně.

Ale i tak si myslím, že i když ten startup nedopadne, tak ty zkušenosti, které nabereš, si myslím, jsou taky trochu k nezaplacení. Samozřejmě to vyměníš za ty oběti, které sis udělala, ale já jsem teď třeba - Petr Schiller z Notina, myslím, že to byl Petr, napsal na LinkedInu: "Co byste doporučovali teď lidem, kteří přicházejí do designu, začínají, dělají Czechitas kurzy, aby našli uplatnění?"

A já jsem tam psal, že si myslím, že by měli rozjet nějaký svůj vedlejší projekt, na kterém se ty věci naučí. Takže něco vymyslet, jak říkáš, ty nápady jsou v nějakých aspektech relativně levné, ale vyzkoušet - nevím, baví mě chodit na tury, tak udělám portál s nějakými túrami. A na tom si vyzkouším, jaké to je vymyslet ten nápad, zhmotnit ho do webové stránky, zprovoznit to, dělat tomu marketing, sales, vyzkoušet. A i když to třeba nebude fungovat, tak se naučím, co to znamená. A tohle se mi potom bude strašně hodit i do toho profesního života, ať už když nebudu podnikat, ale pak nastoupím někam jako designérka nebo designér, tak si myslím, že se to zužitkuje.

Přesně, přesně. Ale to nemusí být startup. Pro mě by tenhle moment byla neúměrná cena za zkušenosti, které můžu nabírat dvakrát, třikrát déle s normálním platem a s víkendem v korporátu.

A vlastně to, jestli si něco naučím ve šestadvaceti nebo ve třiceti, už mi je docela jedno. Ale měla bych ty víkendy. Taková přízemní věc.

Kamilo, já ti moc děkuji, že jsi k nám dorazila do podcastu. Já vám přeji, abyste našli ten product-market fit a abychom tady měli český nástroj, který nám umožní dělat rychleji a levněji spolehlivý uživatelský výzkum nebo zákaznický výzkum, protože to by se nám hodilo, takový nástroj.

A moc děkuji za takovou zpověď founderky, zakladatelky a držím ti palce, děkuji.

Já moc děkuji, bylo to velmi terapeutické, tak doufám, že to poslouží i nadále.

Mě to bavilo, mě se líbí, když se lidi nebojí nasdílet ty věci, jak je cítí, i když to třeba je fakt těžké někdy. Ale zároveň mi přišlo, že tam bylo i spousta užitečných rad pro lidi a myslím, že to bude super.

Doufám.

Poslouchali jste podcast designového studia 2Fresh. Pokud potřebujete pomoc s designem vašich produktů a služeb nebo chcete poradit, jak posunout UX vyspělost vaší firmy dopředu, ozvěte se nám.

Ahoj zase příště.

2FRESH Design podcast

2FRESH Design podcast tvoříme v designovém studiu 2FRESH. Pokud potřebujete pomoct s designem vašich produktů a služeb, nebo chcete poradit, jak posunout UX vyspělost vaší firmy dopředu, ozvěte se nám.