V 2FRESH se věnujeme produktovému designu a navrhujeme weby, aplikace, zákaznické portály nebo třeba nemocniční informační systémy. A v našem podcastu si povídáme s produktovými a designovými lídry o tom, jak funguje design u nich ve firmách. Povídáme si hodně o tom, jak design může pomáhat byznysu. Snažíme se najít nějakou inspiraci v tom, co funguje a nefunguje.

Dneska si budu povídat s Jakubem Zegzulkou, mladým designerem, který prošel Metou, Applem i OpenAI. Budeme diskutovat o tom, jak se jako začínající designer dostal k takovým příležitostem a jaké to je designovat pro ty nejúspěšnější světové firmy.

Ahoj Jakube, vítej v 2FRESH Design podcastu.

Ahoj Kubo.

Mladí designéři dneska řeší nedostatek příležitostí na trhu. Je pro ně těžké sehnat práci nebo stáž. Tobě se to očividně daří. Pojďme to probrat. Jak ses dostal k designu?

To bude dlouhý příběh. Nevím, jak moc do hloubky chceme jít. Dostal jsem počítač, když jsem byl opravdu malý. Mohl jsem si na něm dělat skoro cokoliv, což bylo zajímavé, zároveň i trochu nebezpečné. Dělal jsem spoustu hloupých věcí. Ale postupně mě to dostalo k explorování systému samotného a k tomu, co všechno na tom počítači můžu dělat.

Začal jsem taky hodně hrát hry. Pak jsem dlouho hrál Minecraft a to mě celkově dostalo k designu. Minecraft samotný je design - ať už vizuální, nebo když člověk propojuje redstone. To je logika, vytváření systému, takové zjednodušené programování.

Pak jsem začal budovat vlastní servery pro ostatní lidi. Minecraft má single player i multi player. Do multi playeru si můžeš založit vlastní server, který můžeš naprogramovat - co tam lidi můžou dělat, jak můžou explorovat svět, jak můžou psát příkazy. Nebo celkový vibe toho serveru. Jaký je cíl těch uživatelů nebo hráčů na konkrétním serveru. To už je service design nebo experience design. V osmi letech jsem začal tvořit servery pro ostatní lidi.

Servery jsem trochu programoval, pak jsem zjistil, že najednou musím vytvořit webové stránky, logo, další grafiku. Nějakou dobu jsem dokonce tvořil i pluginy - doplňky do serveru pro různé minihry. Jednou jsem pomáhal jednomu z největších serverů v Česku, kde najednou hrálo 250 lidí. A mně v tu dobu bylo 10 nebo 11 let.

Pak jsem tvořil webové stránky. Začal jsem používat Zoner, když mi bylo asi deset, a používal jsem ho na loga. Takhle jsem se dostal ke grafice. Začal jsem dělat různé zakázky pro sousedy, když někdo potřeboval logo, banner nebo webové stránky. Postupně jsem se tím prokousával. Vydělal jsem si pár korun, což pro mě bylo super, když jsem byl mladý.

Když mi bylo 14 nebo 15, poprvé jsem narazil na pojem UI a UX. Bylo to asi na Instagramu a chtěl jsem se o tom dozvědět víc. Přišlo mi, že to dává smysl do budoucna. Říkal jsem si, že webové stránky a aplikace lidi budou potřebovat pořád. Celkově mi to přišlo jako fajn next step od grafiky.

V patnácti, když jsem byl na gymplu - všechno jsem to dělal v průběhu gymplu - jsem začal číst o tom knihy a chodil jsem na meetupy. Našel jsem si první stáž v Ostravě ve studiu, které se jmenovalo Mavo. Teď už asi úplně nefunguje. Vojta Bruzek mě přibral a jezdil jsem tam jednou týdně po škole už od prváku. Dělal jsem tam návrhy. V tu dobu jsem už postoval na Dribbble, myslel jsem si, kolik toho umím.

Právě díky té stáži jsem si uvědomil, že toho ještě moc neumím. Uviděl jsem pravý design, kdy člověk něco nadesignuje, pak se to musí nakodovat a člověk přemýšlí nad reálným use casem. Takhle jsem se dostal k první stáži a pak jsem to chtěl pushovat víc a víc.

To je dobré, že s hodně lidma, se kterýma se bavím, začínali u počítačových her. Když si vybavím své rodiče, nebo hlavně mámu - vždycky když jsem hrál počítačové hry, nepřišlo jí to jako úplně skvěle strávený čas. Ale teďka to u dcery právě podporuju. Je jí devět, hraje Minecraft a říkám, že je to lepší než koukat na televizi, protože tam něco stavíš a něco buduješ.

Ale nenapadlo mě to, jak jsi to přirovnal k designu - že ses stal tvůrcem nejenom toho světa v Minecraftu, ale i těch serverů. To je zajímavá cesta.

To bylo hustý, protože když máš server, tak jsem tam pak řešil, jestli někdo může koupit VIP. Člověk řeší, jak si to vůbec může koupit - přes SMSku nebo platební kartu. V tu dobu hlavně SMSky. Ale pak řešíš pricing - kolik to stojí, jak dlouho to bude mít, jaké má výhody. Jak to komunikuješ těm lidem, aby si to vůbec koupili nebo aby cítili value v tom.

Už jsi byl produktový designer, že si budoval rovnou produkty. Řekni mi, když jsi říkal, že to bylo v patnácti - kolik je ti teď let?

Je mi dvacet dva.

Takže sedm let zpátky. To byla doba, když jsi našel stáž.

Ano, a když jsem dělal servery, to bylo asi v deseti.

Skvělý. Ta první stáž, byla to placená stáž nebo neplacená?

Ze začátku to bylo neplacené. Pak jsme spolupracovali na jednom projektu, který jsem měl normálně placený. Ale ze začátku jsem tam jezdil, spíš se díval, tvořil koncepty. Mě ani o peníze moc nešlo v tu dobu. Navíc ze začátku jsem ještě žádnou hodnotu neměl. Pak když jsme pracovali na tom projektu, tak to už bylo nějakou formou placené.

Mluvil jsi o tom, že předtím jsi dělal Dribbble, už jsi měl pocit, že něco umíš. Ale říkal jsi, že v té agentuře jsi pochopil, že jsi možná víc na začátku, než sis myslel. Co tě třeba překvapilo?

Můj moment, který si nejvíc pamatuju, bylo, když jsem tam byl na první schůzku. Vojta se mě zeptal, jestli už mám nějaký design, který bych mohl ukázat. Ukázal jsem webové stránky, které jsem navrhoval.

Samozřejmě z diskuze vyplynulo, že jsem vůbec nepřemýšlel nad responzivitou. Celkově ten layout byl takový zajímavý. To první, když jsem jim poprvé ukázal svůj design, tak oni byli na mě strašně hodní. Ale došlo mi, že tam ještě hodně mezer, které budu muset zapracovat.

Měl jsem z toho radost, že je tady někdo, kdo mi s tímhle pomůže. Kdo mi dá nějaký směr nebo zadání, čemu se můžu věnovat, a pak mi na to dá feedback. Abychom mohli společně tvořit. Strašně mě to bavilo.

Poprvé jsi dostal feedback od někoho z oboru, kde jsi si říkal: jo, to dává smysl.

Jo, dá se říct, že jo.

Potom jsi získal stáž v Avastu. To byla první taková stáž v nějaké větší firmě. Protože já možná ještě pro posluchače, kteří tě neznají - ty jsi prošel Avastem, Kiwi, pak jsi byl v Londýně, myslím, v nějaké firmě a pak jsi se dostal až do Mety, Applu, OpenAI. Ale jak se dostane kluk z Ostravy ještě na škole do Avastu na stáž?

To bylo zajímavé. Měl jsem stáž v Mavu, což bylo super, ale doteď mám takové nutkání, které mám možná z těch her - že vždycky cítím, že chci level up ve věcech, co dělám.

Ať už je to cokoliv - ať už je to design, sport, relationshipy nebo cokoliv jiného v životě. Rád cítím, že se posouvám. Samozřejmě na té stáži jsem přemýšlel: ok, tohle je super, ale co je další krok?

Většinou se snažím přemýšlet, co by bylo úplně ten nejšílenější krok, který bych mohl udělat nebo kam bych to mohl dotáhnout. Myslím, že už v roce 2018 nebo 2019 jsem se hlásil na stáže do Facebooku. Říkal jsem si: why not?

Samozřejmě to ještě nevyšlo, k tomu se ještě můžeme dostat. Ale Avast... Sepsal jsem si dlouhý seznam různých agentur a produktových firem tady v Česku. Bylo jich asi 40, co jsem posbíral na LinkedInu, Instagramu, Dribbble nebo na Googlu. Hodně jsem si vyhledával. Pak jsem se snažil zjistit, kde je nejlepší talent v Česku.

V tu dobu Avast, myslím že možná i teďka, byl na tom dobře, co se týče designů a designového talentu. Zkontaktoval jsem všechny firmy, co jsem měl v tom listu. Většinou jsem to dělal tak, že jsem si našel lidi na LinkedInu.

Z každé firmy jsem napsal asi pěti lidem. Nečekal jsem na to moc, nepřemýšlel jsem nad tím. Nečekal jsem, jestli mi první člověk odepíše, a pak až po třech týdnech psal druhému. Prostě jsem to tam házel.

Zrovna z Avastu mi odepsal Petr Kocur. Myslím, že dokonce byl tady v podcastu. S Petrem jsem pořád v kontaktu.

Petr mi odepsal. Napsal jsem mu - v tu dobu mi bylo 15 - že chci najít stáž. A Petr mi odepsal, ať přijedu zítra do Prahy. Nebo on si myslel, že už jsem v Praze.

Doma jsem mamce řekl, že potřebuju na zítra omluvenku, jedu do Prahy. Mamka na mě úplně, že co tam chci dělat. My jsme jezdili do Prahy asi jednou za rok. Na výlet, obrovský výlet z Ostravy.

Ale mně to všechno bylo jedno, takže jsem si napsal omluvenku, nebo mamka mi ji napsala, a přijel jsem do Prahy do Avastu, do ofisu. Z toho jsem byl úplně hotový.

Oni mají ofisy na Pankráci. Ještě v tu dobu ta kantýna a všechno to jídlo - to bylo úplně pro mě neskutečné. Měl jsem meeting s Petrem, což bylo srandovní, protože Petr se ani pořádně nepodíval na moje portfolio, které jsem mu posílal. Přišel jsem tam a řekl: ukaž mi, co tam děláš v tom designu.

Ukázal jsem mu to a on zavolal Toma Trana, což byl další designer v tu dobu v Avastu. Petr řekl, že by si mě možná Tom vzal pod křídlo a že bych s nimi mohl mít tu stáž. A už ten den, co jsem tam byl poprvé, jsme se domluvili na stáži na léto.

Takže to byla celkem taková náhoda. Pro mě to bylo dream come true, protože jsem dostal super plat, ubytování v Praze. Byl jsem tady sám jako 16leté dítě. Trochu se mi vyvádělo až moc.

Ale takhle to všechno vzniklo.

Tak ona náhoda možná jo, ale spíš zatím byl cíl, že jsi obepsal nějaké lidi a věnoval tomu úsilí.

Je to zajímavé. Už od té doby jsem obepsal asi tisíce lidí. Za těch posledních sedm let. A přijde mi, že se to nezměnilo. Pořád je to stejný přístup.

A když říkáš, že jsi obepsal tisíce lidí, tak co jim píšeš? Je to vždycky žádost o stáž, že hledáš stáž nebo zaměstnání? Nebo píšeš i, nevím, chci se seznámit. O čem si s lidma povídáš?

Těch strategií jsem vyzkoušel už hromadu. Ať už je to psát napřímo, že chci stáž, nebo o mentoring.

To někdy taky funguje, že si člověk nepožádá přímo o nějakou tu value. Mentoring samozřejmě je taky nějaká hodnota, ale lidé to vnímají trochu jinak. Když jim člověk napíše o pomoc, nejlépe o nějakou konkrétní pomoc, než když rovnou píše o stáž.

Když si požádám o mentoring, nevím, že bych třeba tobě napsal, potřebuju pomoc s projektem, tak si s tebou můžu postupně vybudovat vztah. A pak ty sám uvidíš ten potenciál a nabídneš mi to, co chci. Což by mělo vyplynout z té konverzace. Nebo se tě na to pak zeptám. Což neříkám, že by člověk měl být vypočítavý a snažit se to zaobalit.

Podle mě by člověk měl být co nejvíc direct, ale někdy to může být nebezpečné rovnou požádat přímo o tu konkrétní věc. Ale to jsem taky dělal hodně krát. Buď jsem napsal lidem o mentoring, nebo konkrétně o tu stáž.

Pak třeba jedno léto jsem vytvořil stránky, které jsem pojmenoval zegzulka.com/internship. Tam jsem vypsal, že hledám stáž a konkrétní body, co si myslím, že přinesu tomu týmu. Co já očekávám od toho týmu, jaké už mám za sebou věci. To jsem použil jako ten cold reach, že jsem rovnou posílal ten link.

Teď, když jsem hledal poslední léto stáž, nebo na tohle léto, tak jsem jel úplně takový bold move, že jsem třeba poslal prázdný email jenom s portfoliem. Takže jsem zkoušel různé techniky a taktiky.

Je to mix různých věcí. Podle mě člověk musí experimentovat. A tím, jak už jsem to dělal několik let, tak jsem měl prostor různě zkoušet. A nevím, jestli tam je nějaký pattern toho, co funguje.

A je něco, co třeba nefunguje? Kde jsi udělal něco a pak jsi říkal, ty vole, to byl průšvih. Nebo možná ne průšvih, ale že někdo ti napsal, tohle fakt ne.

Asi mi to nikdo nenapsal, si myslím. Nebo možná i jo. Podle mě většina lidí je hodně otevřených k mladým lidem a váží si a respektují lidi, co zkouší a nebojí se toho. I když to může být přes čáru v nějakých věcech.

Co mi třeba nefungovalo, že jsem jednu dobu zkoušel... Prostě mi nikdo neodepisoval, to bylo třeba 2020. Snažil jsem se dostat do zahraničí, nikdo mi neodepisoval. Tak jsem začal posílat videa, kde jsem se nahrál. A to už teď, myslím, dělají nějací lidé, nebo v tu dobu možná to dělali, někde jsem to určitě viděl.

Nahrál jsem se, že jsem osobně točil video tomu člověku a říkal jsem: „Hello, this is Jacob, tohle jsem já, tady něco dělám a tohle chci." A to třeba nefungovalo. To je sranda, to jsem si teď přehrával nějaké tyhle videa.

Co je třeba zajímavé, když přejdu k tomu OpenAI. Jednoho člověka, co jsem oslovil v roce 2021, on v tu dobu dělal v Asaně, tak on je teď design manager v OpenAI. A tomu jsem psal, jestli si zavolá a dá mi feedback na portfolio a nějaké tipy, jak se dostat do US. My jsme měli super call a teď za čtyři roky byl se mnou v týmu. A ještě mi dokonce dal i referenci, když jsem se hlásil na tu roli.

Takže je to hodně long-term game, si myslím. A je sranda, že mi teď píšou lidi. Třeba pár měsíců zpátky mi napsal člověk, který byl před čtyřmi lety v Uberu. Já jsem taky samozřejmě napsal i do Uberu a psal mi teď po čtyřech letech. Omlouval se, že mi čtyři roky zpátky neodepsal na tu zprávu, že toho teď lituje. Tak je to takové srandovní.

Hele, mě to hodně připomíná to, co dělám já, protože já jsem původem designer, ale dva roky zpátky jsem přišel do obchodu. A to, co dneska dělám, je, že prodávám design a to, co dělá 2FRESH. Hlavně se to neprodává jako rohlíky, že bych prostě klepal lidem na dveře a říkal, hele, nechcete deset deka designera.

Ale je to přesně, jak říkáš, jako dlouhá hra. Je to o tom povídat si s lidma, seznamovat se s lidma a zjišťovat, co dělají a jestli potenciálně jim nemůžeme pomoct. Ale většinou to není, že tu pomoc potřebují ty lidi teď, ale možná za rok, možná za tři roky nebo možná za osm let.

Třeba s Vojtou Jínou jsme se potkali před deseti lety. Vojta loni odešel z Applu a založil startup, byl u nás taky v podcastu, doporučuju našim posluchačům poslechnout si s ním rozhovor. Tak s Vojtou jsme se potkali před deseti lety, když nás vzal do Apple campusu, ještě toho starýho, původního.

Po devíti letech se nám ozval, hele, kluci, potřebovali bychom designera, nepomůžete nám tady v našem novým startupu. Takže někdy to je long, long game.

Přijde mi zajímavé to, co jsi zmiňoval, že to může být taktika, jak se s lidma seznamovat, jak budovat ty vztahy. Že je určitě důležitý být v tomhle upřímný a říkat na rovinu to, co chci, ale zároveň možná je tenká linie mezi tou manipulací a tím, jak ty lidi oslovuješ.

A co mě hodně funguje, je, že mě baví si s lidma povídat o designu. Baví mě zjišťovat, jak fungují designový týmy, jak se staví produkty v různých firmách. A já to dělám tak, že prostě píšu lidem, jestli mi neřeknou, jak tohle dělají.

A je to to, co mě baví a to, co mě uspokojuje, jsou tyhle konverzace. A samozřejmě mi to pomáhá budovat ten vztah s těma lidma, dělat obchod ve výsledku. Protože když s těma lidma buduju vztah, tak oni se na nás pak vzpomenou a třeba si naše služby koupí.

Ale mi přijde, že je to o tom, že tě to baví. A z toho, jak ty o tom mluvíš, tak mi přijde, že tebe baví design. To je to, co chceš dělat. A ty témata, který řešíš, tak jsou kolem toho designu s tím spojený.

Je to zajímavé. Slyšel jsem něco ve stylu, že nejlépe se ta práce nebo ty kontakty budují, když člověk tu práci zrovna nehledá nebo nepotřebuje.

Co mi ale přijde zajímavé, je, že třeba v Americe většinou, když už si s někým setupnu nějaký meeting, ten člověk očekává, že od něho něco chci. Asi záleží na kontextu a kdo to je a jak to je.

Ale třeba teďka jsem potkával člověka, on mě učil i ve škole a on má agenturu, tak jsem mu napsal, jestli si dáme kafe. Já jsem od něho nic nechtěl, chtěl jsem jít jenom prostě pokecat. My jsme přišli a po minutě se zeptal: jakže tak what's up, Jakob, co jsme tady dneska přišli řešit.

A tyjo, přišel jsem se jenom pobavit. To je taková zajímavá vsuvka, co mě trochu možná překvapilo.

Mně se to taky občas stává. Já taky si píšu se spoustou lidí, potkávám se se spoustou lidí a občas se někdo ptá: tyjo, to mě překvapilo, že ses mi ozval, o co jde.

A já vždycky říkám, ale mě prostě zajímá, jak to u vás funguje. Většinou to jsou třeba lidi, teď jsem si povídal třeba s designerem, co dělá průmyslový design, takže to určitě není náš zákazník, protože u nich dělají formy na plastový a kovový výrobky a takový věci.

Ale mě prostě zajímá, jak vypadá třeba designový proces v tomhle fyzickém světě někde v autoprůmyslu versus to, co děláme my. A samozřejmě bavilo by mě najít tam nějakou příležitost, kde ten digitální design, který my děláme, se dá s tím propojit a kdybychom třeba něco spolu vymysleli, super.

Ale vůbec to neočekávám, že se něco takového stane. Prostě píšu, hele, pojďme dát kafe, protože mě zajímá, jak tam fungujete a možná mě to obohatí o něco, co si můžu přinést do toho našeho digitálního světa.

Potom z Avastu ses přesunul do Kiwi, tam ses dostal podobně?

Kiwi bylo zajímavé. Už jsem byl v kontaktu s Jirkou Tvrtkem nějakou dobu. On mě našel, myslím, na Twitteru, ještě kdy jsem byl v Mavu v roce 2018. Něco jsem postoval, to byla taky velká část toho, jak jsem zvyšoval povědomí o mojí osobě, obzvlášť v Česku v tu dobu, což myslím, že se mi celkem povedlo, když jsem byl ještě mladý.

Takže Jirka na mě nějak narazil a spojil mě s týmem, s Martinem Jančíkem a s dalšíma. A s nimi jsem byl v kontaktu už od té doby 2019. A ještě předtím, než jsem šel do Avastu, tak jsem s nimi šel na UX Travel Sprint, co dělají v Bratislavě. To byl takový hackathon.

Tam jsem se seznámil se všemi designéry z Kiwi a mně se to strašně líbilo. To bylo první taková akce, kde jsem nakouknul, jak vypadá reálný... Nebo když jsem byl ještě na té stáži, tak to byl takový více produktový approach.

A tady na té akci byla spousta super designérů tady z Evropy, které jsem mohl potkat. Od té doby jsme byli v kontaktu a už jsme to každý rok řešili, kdybych tam mohl přijít. A v roce 2021 přes covid jsem tam přišel, dělal jsem to remote při škole.

Kiwi jsem měl part-time internship a přitom jsem dělal i školu na střední. Dělal jsem to většinou odpoledne a to jsme se samozřejmě domluvili, ale občas jsem měl na jednom monitoru školu, na jednom monitoru design. A to bylo taky super, že jsem hodně využil toho covidu. Že jsem se mohl věnovat věcem, kterým jsem chtěl.

Samozřejmě u té školy to asi trochu ubralo na nějaké té performance a známkách. Asi jsem se toho od některých období tolik nenaučil, protože moje hlava přemýšlela nonstop o designu. Pamatuju si ještě před tím covidem, že jsem četl designové knihy pod lavici v biologii nebo ve fyzice. Pak se to samozřejmě některým učitelům moc nelíbilo. A možná teď zpátky je to zajímavé.

Kdybych se vrátil, tak asi se věnuju té škole víc. Toho celkem lituju. Ne že jsem se věnoval designu, ale že jsem třeba hrál hodně hry. Já jsem hrál ještě pak další hry.

Ale cítím, že teď, když už se bavím o nějaké filozofii nebo o tom, že člověk přemýšlí nad budoucností pomalu lidstva nebo digitálních produktů. Nebo když řeší nějaké produkty, tak už je to hodně o logice nebo matematice, když pracuje na nějakých algoritmech pro eye-tracking nebo pro to, jakým způsobem LLM model vypočítává, kolik tokenů se snažíme mít v nějaké sekci.

A nebo historie je taky podle mě důležitý element toho, aby člověk mohl být dobrý designer. Tak cítím, že mi to chybí občas. Nějaký ten obecný přehled.

Doufám, že to budu moct dohnat. Vidíme, jak to bude. Je to něco, čemu se chci možná věnovat více aktuálně. Jak bych mohl mít větší obecný přehled. Třeba více se věnovat nebo přečíst si o filozofii, o historii. Více trochu mít silnější paměť.

Nevím, jestli to je tou školou, že jsem tak hodně multitaskoval s tím designem a s těma hrama, že jsem se pořádně neučil. Občas cítím, že moje paměť není nejsilnější, tak, jak bych chtěl. Nebo možná mám na sebe až moc vysoké nároky.

Ale cítím, že to právě ta škola způsobila. Že jsem se tomu nevěnoval úplně dostatečně.

Dovedu si to představit, že to musí být náročné. Já už jsem se taky na gymplu začal živit tím, že jsem dělal webové stránky. Samozřejmě mě to bavilo mnohem víc než učení a než škola.

Takže jsem tomu věnoval víc času, ale u mě to bylo později. Bylo to hlavně když jsem chodil na vysokou, tady na ekonomku v Praze, což, jak se říká, nejtěžší gympl v Praze. Tam jsem ale moc nechodil, protože jsem spíš už pracoval na volné noze.

A přesně dělal jsem weby od A do Z. Tu školu jsem měl rád, jako že to bylo fajn, hezký období. Zrovna teda ta ekonomka byla dobrá v tom, že to dalo člověku docela dost kontaktů. A některé ty věci byly zajímavé i z pohledu profesního. Takže na tu školu nedám dopustit. Mám ji rád.

Já taky.

Ale víc jsem pracoval, než že bych se tomu věnoval.

Já mám taky určitě školu rád. Spíš právě říkám, že bych se tomu chtěl věnovat více ze školy, kdybych se vrátil teď.

Potom po Kiwi jsi mířil kam? Protože pak už jsi byl v zahraničí někde, jestli se nepletu.

Nevím, jestli to bylo před Kiwi nebo po Kiwi. Ještě chvíli, pár týdnů jsem byl v Avocode. To je takový startup tady z Prahy. Honza Vlček mě tam dostal.

Měli jsme schůzku tady v Praze na kafe. Předtím jsem mu napsal na Instagram. Bavili jsme se o growth hackingu v tu dobu. Říkal jsem mu, že čtu knihu, která je super. A on říkal, že v Avocode hodně řeší growth, tak jestli bychom neudělali nějakou menší stáž. A zase to vzešlo.

To bylo srandovní, to byla rychlá stáž. Omluvil jsem se ve škole na pár týdnů a přijel tady do Prahy. Udělal jsem tady tu stáž a mezi tím jsem nechodil ani do školy.

Takže to tak vzniklo. To bylo asi 2020, ale to bylo ještě před covidem. Pak jsem byl v tom Kiwi.

Pak jsem měl stáž pro jednu londýnskou firmu, která se jmenovala Zoe. Dělají nutrition science. To byl remote. Já jsem v Londýně nebyl, bohužel. V tu dobu ještě covid existoval. Takže jsme to úplně nevymysleli in person.

A k tomu jsi se dostal jak?

K tomu jsem se dostal taky přes LinkedIn. To bylo 2021, to byl ten rok, kdy jsem si vytvořil ty internship stránky, kde jsem popisoval, co hledám.

Vím, že jsem si vytvořil list asi dvě stě firem z celého světa. Většinou jsem hledal různě firmy, co dostaly investici od Y Combinator ten rok, nebo od Sequoia, od všech dalších akcelerátorů, nebo VCs. A všechny jsem si sepsal, které mi přišly zajímavé. Zase stejná strategie, z každé firmy asi pět lidí, kterým jsem napsal, poslal jsem jim ten link.

A Zoe konkrétně, taky jsem se tam seznámil s Head of Designem Kostou. Jak jsme to dali do kupy, měl jsem několik interviews a začal jsem dělat remote. To byla taky zajímavá experience.

Jak to fungovalo? Protože ty jsi byl pořád dost mladý. Dělal jsi, předpokládám, s týmem v Londýně nebo ho měli po světě v angličtině, tak to muselo být docela náročné.

Asi jo, já jsem trochu na tu angličtinu sáhl třeba v Kiwi nebo v Avastu, nebo i možná v Avocode. Takže tu angličtinu jsem neviděl jako problém. Pro mě byl problém spíše třeba fokus, protože jsem pracoval z domu, to byl možná problém. Já jsem pak chvíli bydlel i v Praze a chodil jsem do coworkingu, do Hubu.

Ale přišlo mi to v pohodě. Tam jsem pracoval na různých growth věcech, nějaký research a bylo to fajn. Ale obecně jsem zastánce spíše in person práce.

Obzvlášť když jde o internshipy, tak si myslím, že nejlepší jsou ty, kde člověk je osobně s těmi lidmi a může kdykoliv komukoliv zaklepat na rameno nebo se projít, vzít si kafe. Přijde mi to takové přirozenější, než to dělat remote. A vím, že jsem se celkem s tím trápil třeba v tom Zoe, že jsem úplně neviděl, jak udržet tu disciplínu sám v sobě. A i doteď. A přijde mi, že to je problém hodně i naší generace, mladší.

Ten fokus, to si myslím, že bude jeden z nejvíc valuable skills pro lidi. Být schopný se fokusovat na něco delší dobu. S tím taky pořád bojuju, to je sranda, že až do teď. Pořád cítím, že bych se chtěl soustředit víc, než jsem schopný aktuálně.

Ty si ty internshipy, to bylo buď teda v létě přes prázdniny anebo, jak jsi říkal, u toho Kiwi to bylo part-time při škole nebo u Avocode sis vzal volno. Takže to byly různé varianty toho, co se objevilo.

Já jsem hledal jenom cesty, jak něco udělat, než neudělat. Já si myslím, že hodně lidí... Fakt si myslím, že když byla nějaká příležitost, kterou jsem viděl, tak jsem se snažil přemýšlet, jak to můžeme vymyslet ideálně a co nejdříve, aby mi nic neuplavalo. Takže vždycky se našla nějaká ta cesta, já jsem tomu byl otevřený. A i teď mi přijde, že je to podobný přístup.

Teď v Americe, když řeším nějaké věci, ať už to jsou práce nebo stáže, tak hodně věcí dělám, si myslím, tak trochu na hraně toho, co lidi vnímají jako normální nebo jako doable. Ale to si myslím, že pak právě odlišuje... A to může být i to kontaktování těch lidí, že se snažím neřešit to, co si někdo myslí nebo to, co si ta society obecně myslí, že je ten správný přístup.

Kdybych to followoval, tak asi už jen to, že jsem si hledal stáže na střední, je takové trochu zvláštní. Pak ještě to, že to dělám při škole. Kdybych followoval tu klasickou cestu, tak asi budu na té střední, tam budu studovat to, co mi všichni dají na talíř.

Pak bych šel asi někam na výšku, nevím, buď do Brna nebo do Prahy a postupoval tou klasickou cestou. Já nevím, čím to je, ale já obecně... Baví mě zaprvé vytvářet unique věci, co jsem ještě neviděl.

Ono nic není unique, je to všechno nějaká kombinace věcí, které jsme buď viděli nebo zažili a někde v mozku se to zkombinuje. Baví mě ten pocit vytvořit něco, co mi přijde new and unique. Podle mě i při té cestě samotné tomu tak approachuji, že když vidím, že něco dělají všichni ostatní, tak ve mně mě to odrazuje, že se mi to nechce dělat.

Když to můžou všichni dělat, tak se mi to nechce. Nebo když mi někdo něco nabízí, hele, připoj se k nám do firmy a když cítím, že až moc mě chtějí, tak mě to začne odrazovat. Tak si říkám, tyjo, to je až moc jednoduché.

Když je to až moc jednoduché, tak to znamená, že to třeba není tak valuable. Obecně se snažím spíš najít něco, co mi přijde extrémní a něco, co nemůžu dostat. Baví mě ten challenge toho se k tomu dostat. Úplně v čemkoliv, co mi přijde v životě do cesty.

To je dobrá rada. Myslím, že když je něco snadný, tak ti to možná nedá tolik, jako když je něco náročný. To platí i ve sportu, nebo jinde.

Pak člověk ale může taky skončit v tom, že pořád hledá něco lepší a šílenější a náročnější. A třeba občas si říkám, že bych se měl více spokojit s tím, co už mám. Nebo co bych třeba mohl mít.

Takže je to takové... Trochu se i bojím, abych do konce života nehledal pořád nějakou to next thing nebo něco unique. Ani nikdy se nespokojil s tím, co mám.

To mi trochu připomíná, možná to může být spojené i s tím fokusem, a my jsme to řešili pár let zpátky v 2FRESH, kdy Lukáš Pitter, náš founder, můj společník, tak pořád přesně hledal něco nového. Že jsme, nevím... Byl nějaký způsob, jakým jsme designovali webové aplikace a Lukáš si každý měsíc přečetl novou knížku, přinesl z toho nějaké nové myšlenky a řekl, a teď to budeme dělat jinak.

Mě to v té době hrozně dráždilo, že jsem říkal, hele Lukšo, ty se vyspíš a zase to budeme dělat jinak. A to je prostě pořád, to musíme měnit. Problém v tom je, že když takhle ten proces pořád měníš, tak se ho nikdy neučíš pořádně dělat dobře, protože ty ho uděláš jednou a pak ho uděláš příště zase jinak, takže zase ho děláš poprvé.

Že vždycky to děláš tak trochu poprvé. To sebou nese nějaké problémy toho, že přes... Když ty věci neopakuješ pořád dokola, tak se ti neprohlubuje ta znalost a nepiluješ si takovou tu zkušenost.

Ale na druhou stranu to zase je dobré v tom, že neustrneš na místě a objevuješ nové příležitosti, někam tě to posouvá. Tak možná je to i o nějakém balancu mezi těmahle věcma. Ale vzpomněl jsem si na to, jak jsi o tom vyprávěl.

A možná i o tom fokusu. Všechny ty nové věci jsou sexy, zajímavé a můžou ti trochu odvádět fokus od toho, že teď něco dělám dobře a chci to párkrát si zopakovat. Nějak to vybalancovat.

Určitě, ten balance je důležitý. Obecně se říká, že je důležité dělat věci lépe a ne jenom jinak. To se snažím sám sobě připomínat. Je to fajn, zároveň i není. Snad to nějak vybalancuju postupně.

Dobrý je, že si to uvědomuješ, že nad tím nějak reflektuješ, přemýšlíš o tom a že to řešíš. Že to není jenom, že najednou se vzbudíš a řekneš si, ty vole, jsem v háji, protože něco...

To si dost často říkám, právě. Skoro každý den.

Pojďme se teď podívat, jak jsi se dostal do té Ameriky.

Tak v té Americe, když už jsem dokončoval gympl v Ostravě, v Bílovci, tak jsem se prvně rozhodoval, jestli vůbec chci jít na vysokou. Já jsem byl rozhodnutý, že chci jít do zahraničí. Nevěděl jsem, jestli to je v Evropě nebo v Americe, ale věděl jsem, že chci jít do zahraničí. Pak jsem se rozhodoval, tak buď si najdu nějakou práci nebo půjdu na tu školu.

Není nevím, proč jsem se nakonec rozhodl pro školu. Nějak mi to přišlo, že pracovat budu ještě dlouho a že by to bylo možná fajn čas se za prvé něco nového ještě naučit, poznat nějaké další, ať už mladé, tak lidi, od kterých se můžu ještě učit, třeba v tom akademickém prostředí. A nějak jsem se tak rozhodl, teda jít na tu školu.

Pak jsem se hlásil na hodně škol, to mě dalo celkem zabrat. V Česku jsem se teda na žádnou školu nehlásil, to jsem byl rozhodnutý, že nechci. Tak jsem se hlásil na školy i v Nizozemsku, ve Finsku, v Anglii.

A na jednu školu jsem se hlásil v Americe, tak trochu ze srandy, protože jsem si říkal, že ani možná na to nebudu mít peníze. Zrovna v tu dobu jsem byl naladěný, že jsem si chtěl víc užít ten mladý život. Říkal jsem si v tu dobu, kdy jsem si dával přihlášky, proto mě třeba lákalo hodně Finsko, tam je velký fokus i na ten design proces, ale je to takové klidnější, takové komunitnější více. Člověk se exploruje a hledá sám sebe.

Amerika je opak, nebo aspoň tak jsem to cítil. To je zajímavé, když jsem si hledal školu, tak jsem k tomu přistoupil úplně stejně, jak když jsem si hledal stáže. Sepsal jsem si list třiceti nejlepších škol, které jsem našel na světě a z každé školy jsem oslovil třeba tři lidi.

Nějaké studenty a nějaké profesory a snažil jsem se se všemi zavolat a podle toho jsem si vytvořil nějaký obrázek toho, která škola by mi asi nejvíc vyhovovala a nejméně vyhovovala. A v té Americe na ArtCenteru, kde teď studuju, tak tam jsem cítil od všech těch lidí, že to je celkem brutální, co se týče toho, kolik těch projektů musí dělat, kolik se musí učit, kolik jsou v té škole, kolik nespí nebo spí. Takže se začátku mě to odrazovalo a věděl jsem, že tam není moc komunitní život.

Tam se to točí okolo kariéry, okolo těch projektů a lidi tam hodně makají. Tak jsem si říkal, možná to Finsko by bylo lepší v tomhle směru. Ale pak jsem si přečetl jednu knihu a nějak se mi úplně switchnul celý mindset, že jsem se rozhodl a uvědomil si, že teď v tu dobu mi bylo 19, je čas na to fakt zamakat co nejvíc.

A pokud si chci být v něčem dobrý, pokud si chci být úspěšný, tak musím být v něčem dobrý. Takže jsem si řekl, že půjdu na sobě makat a rozhodl jsem se jít do Ameriky nakonec. Pak jsem zabalil kufry, já jsem nikdy v Americe předtím nebyl a přiletěl do LA a snažil jsem se tam fungovat. Tři roky zpátky. Teď to byly tři roky přesně.

Takže jsi odjel do LA studovat, teď jsi tam tři roky. Jak dlouho ještě to je? Ještě rok nebo dva?

Pokud dokončím školu, což asi už teďka, tak budu končit teď na jaře.

Aha. Tam zase funguješ tak, že studuješ přes rok a do toho jsi hledal letní stáže nebo jak jsi tohle měl?

Tam to byl takový mix různých letních stáží nebo nějakých menších projektů při škole. Ale většinou přes ten rok, když se učíme, tak toho je tolik, že člověk toho moc nezvládá mimo školu. Je to makačka. Většinou jen s tou samotnou školou toho mám tolik, že skoro nespím.

Ok, tak to když asi vzpomenu, jak jsem mluvil o ekonomce tady v Praze, tak informatika na ekonomce. Školou jsem trávil podle mě, nevím, jestli den v týdnu. Tak to možná, jo. Asi nějak v průměru.

Je to asi jiný přístup. Podle mě je to tou školou a i tím, že je to soukromá škola a chtějí z nás vytřískat, co nejvíc to jde. Proto si ji i člověk platí, že ta škola ho pushne a ti lidi z toho chtějí mít co nejvíc, protože za to platí spoustu peněz.

Takže mě to tak vyhovuje. Často máme třeba některé předměty o víkendech. Většinou jsem chodil o víkendu do školy a lidi tam spí na gaučích ve škole. A nejenom při zkouškovém. Tam je to tak, že máme více předmětů, ale každý týden člověk něco odevzdává. Takže je to celý rok, mimo těch prázdnin, to pak člověk odpočívá. Každý den člověk musí makat na každý předmět.

Pak ta první větší stáž to bylo v Metě?

Jo, to bylo v Metě. Když jsem začal na ArtCenteru, tak mě lákala v tu dobu virtuální realita. K tomu jsem se začal věnovat. Spíš tak na straně, protože v té škole mi nikdo ještě nedovolil věnovat se virtuální realitě, protože si říkali, že jsem teprve v prvním roce.

Teď bych se měl učit ty základy toho designu. Měli jsme spoustu předmětů na typografii, na barvu, kompozici, na designový proces, na prototyping, coding. Ta virtuální realita je spíš advanced level.

Ale já stejně jsem vždycky ve volném čase si tam dělal kurzy na Unity. A ta stáž v Metě vznikla. Já jsem se tam hlásil čtyřikrát předtím, nebo třikrát. Už tady z Česka. Dokonce jsem měl různé referraly třeba od directora product designu, když jsem byl ještě tady, a nikdy jsem se tam nedostal. Ale nějak to všechno klaplo.

Dostal jsem interview. Byl jsem sice v prvním ročníku, ale už jsem měl za sebou celkem dost zkušeností tady z Česka, právě ze střední školy. Takže už jsem byl ready.

Měl jsem takový dobrý balanc toho, že jsem pracoval na věcech, které se shipnuly. Měl jsem nějakou technickou knowledge, tu designovou knowledge. Vizuálně jsem uměl odkomunikovat ty nápady. A zároveň v té Metě jsem tam pracoval na AR glasses, tak jsem měl i třeba nějaké ty skills na ten Unity prototyping, což oni ocenili. Tak to vzniklo. Což bylo hustý.

Získat třeba z naší školy v Metě stáž získalo pár lidí. Za tři roky jeden člověk. A já jsem byl v prvním ročníku, tak se toho bylo hodně lidí překvapených, že se to tak povedlo. Ne že bych se teď chlubil, spíš jenom pro kontext. Třeba na tu pozici se hlásilo přes čtyři tisíce lidí na tu jednu stáž. Takže jsem bojoval se všemi dalšími studenty v Americe. A nějak to vzniklo.

A to bylo vyloženě, že jsi našel, že tam mají otevřenou stáž a tam ses hlásil na tu pozici? Nebo to bylo taky, že jsi napsal nějakým lidem, jestli nemají stáž?

Já vlastně ani nevím, jak přesně to bylo. Tím, že jsem se tam hlásil několikrát předtím, oni mě už myslím měli v nějakém systému. Ta pozice byla oficiálně vypsaná. Bylo to normálně na stránkách, ale oni mi napsali, nějaký rekruter, který mě někde viděl, že mají tuhle pozici a jestli bych se na to nechtěl aplikovat před ten opening. Pak jsem šel normálně tím procesem, ale možná už jsem tam měl nějaký miniplus někde.

Jasně, z doby předchozí.

Kdo ví.

Jaké to tam bylo v Metě? A byla to zase letní stáž?

Jo, to byla letní stáž, to bylo po roce v Americe. To bylo, myslím si, že fajn. Ono už je to dva roky zpátky.

Samozřejmě ten talent, který tam je, tak je brutální. A ve všech těch Big Techu, že to jsou top lidi v těch týmech. Co se týče ofisu a těchto věcí, tak mě to ani nějak úplně nepřekvapilo, tím, že jsem tady třeba z Avastu nebo z Kiwi. Tak myslím, že úroveň ofisu i toho designového procesu a všeho, tak si myslím, že je tam vysoko. Takže to mi ani nepřišlo, že byl nějaký velký rozdíl.

Ta stáž samotná byla hodně organizovaná, hodně plánovaná. Měl jsem tam přesný plán toho, co odvedu, na jakých flows budu pracovat. Nevím, máš něco třeba konkrétního, co by tě tak zajímalo?

Už jsi trochu tady předběhl po tom, na co jsem se tě chtěl zeptat, právě srovnání těch designových týmů a procesů v Čechách a v Americe. Protože myslím, že panuje nebo minimálně dřív panovala taková představa, že Amerika je prostě 10 let před námi a že to, jak se tam dělají produkty, je o dost sofistikovanější než u nás.

A když si povídám s lidma, tak rozhodně ty rozdíly toho amerického a českého trhu jsou, ale třeba přesně, když se bavíme o těch designových procesech nebo třeba o tom talentu i designovém, tam určitě bude koncentrovanější. Ale zároveň jsem slyšel i názory, že prostě špičkoví designeři v Čechách jsou na úrovni špičkových designerů ve státech.

Tak ty už to trochu teď naťuknul, že to je podobné. I možná to prostředí v těch firmách, že v tom českém Big Techu, Avast a Kiwi, že už je to asi podobné teda.

Ta koncentrace je určitě obrovský rozdíl. Myslím si, ta laťka toho, jak člověk vysoko může jít, tak si myslím, že je podobná, co se týče těch nejkvalitnějších designerů, ať už tady nebo v Americe. Rozdíl je možná třeba v tom mindsetu, bych řekl.

Tam mi přijde, že lidi jsou obecně ambicióznější a více si uvědomují, a možná trochu víc naivnější. A tady jsou hodně realističtí. Já jsem považovaný jako jeden z nejvíc realistických v Americe.

Tam když se třeba bavím s kamarádem a on říká, tyjo, to je super, že jsi byl v Metě a v Applu. Říkám, no, jo, v klidu, ještě toho mám hodně se učit, ještě to moc neumím. On říká, to nemůžeš tak o sobě vůbec říkat, musíš si věřit trochu. Musíš přemýšlet tak, jakoby jsi byl nejlepší designer na světě už.

To je ten rozdíl a to podle mě mi přijde, že dobře se mi to v té hlavě zkombinuje ten realistický přístup a nějaká ta americká naivita a ambicióznost.

Že lidi si věří, že můžou dokázat cokoliv a myslím si, že když staví produkty, tak k tomu tak přistupujou, že nestanovujou úplně malé cíle. Myslím takový joke, nevím, to jsem slyšel myslím o nějaké Česku, že lidi v Americe, první krok je v podstatě produkt, který budou používat všichni v Americe a druhý krok všichni na světě. A ten mindset samotný už podle mě člověka pushuje.

Co se týče skillu samotného, tak mně přijde, že často Američani jsou lepší manažeři, lepší komunikátoři a sales, ale nemyslím si, že v tom designu samotném. A teď ho hodně generalizuju, ale přijde mi, že často ti nejlepší designeři, s kterými jsem pracoval, tak byly třeba z Evropy nebo z nějakých jiných kontinentů. Ale většinou ti Američani to vedou.

Když jsem si povídal s Evou Kuttichovou, která založila Macromo, předtím právě byla designerka, dělala i ve státech v Silicon Valley pro DoorDash a nějaké firmy. A říkala to samý, že ty nejlepší designery, které potkala, nebo spoustu těch talentovaných designerů byli tam, ale nebyli to Američani, byli to lidi z Evropy a byli extrémně talentovaní.

Podle mě ten přístup k tomu životu je jiný. Mně přijde, že v Česku lidi nemají ten život okolo kariéry. Samozřejmě lidem záleží na designu, ale řekl bych, že to spíš dělají proto, aby ten život mimo tu práci a mimo ten design měli dobrý.

V Americe mi přijde, že většina života se točí okolo té práce a nekončí to, řekl bych, ve čtyři odpoledne a že pak člověk jde někam na pivo nebo něco. I když, asi záleží zase. Hodně generalizuju teď.

Jasně. Určitě minimálně v té technologické bublině v Čechách narazíš na lidi, pro které práce je ten život, že to není work-life balance, ale work je life ve výsledku. A to teda, myslím, spíš v tom dobrým slova smyslu, ale asi chápu, kam tím míříš.

A taky se najde spousta lidí v Big Techu, kteří už mají rodiny a kteří k tomu přistupují úplně jinak. To je taky za mě rozdíl Big Tech a třeba startupy v San Franciscu. Tak lidé k tomu přistupují zase jinak. Potkal jsem spoustu takových víc flákačů v Big Techu. Jsou spokojení, mají asi velký plat a nějak si žijí. A zaměřují se více na tu rodinu.

Ta Meta to byla placená stáž?

Jo.

Dá se z toho vyžít?

Z těch peněz ze stáže určitě. V Metě jsem měl super peníze. Oni tomu člověku pokryjí bydlení, všechno. Ty peníze jsou slušné za ty stáže. Je to přeci jen six figures ročně na tu stáž. Ještě ty různá stipendia a tyhle věci. Takže v tom Big Techu ty stáže, z toho člověka určitě vyžije.

Co se týče té stáže samotné, pak je tam samozřejmě spousta dalších nákladů jako student. Co se týče školy, bydlení a různých dalších věcech. Takže pro mě, když jsem měl stáž, tak si žiju vždy jako král, ale pak přejdu zpátky do studentského modu a pak většinou používám peníze, co mi zbyly při té stáži plus další příjmy a věci, co mám, abych vůbec vyžil zbytek toho roku. Nějak to všechno zkombinuju.

Takže stáže jsou dobře placené, s tím se tam dá žít. Říkal jsi, že ti dají bydlení třeba některé firmy. Takže pak ty náklady... i když teda v Americe je všechno drahé. Dáš si pivo za 12 dolarů a tak. Ale předpokládám, že bydlení je ta hlavní částka.

Člověk má pokryté všechno jídlo a tam si člověk třeba v Metě mohl vybrat, jestli chce mít stipendium, což bylo nějakých třeba půl tisíc dolarů na měsíc, takže strašně moc. Anebo jestli mu ta Meta zajistí nějaké bydlení.

Já jsem si vybral tu částku, protože jsem si našel levné bydlení a zbytek jsem si ukládal na stranu. Ale většina dalších stážistů si vybrala tu možnost té Mety, že jim vyberou nějaké bydlení a to měli všichni luxusní byty s bazénem, s fitkem, s uklízečkou. Brutál. Člověk si myslím, že je dobře jako student, když má stáž na Big Tech.

Ale musíš si pak našetřit na tu školu, abys pokryl zbytek roku. Prostě pokud ti to neplatí rodiče nebo pokud nevyděláváš a ještě nepracuješ k tomu.

Jo, to už je pak druhá věc.

Pak jsi byl v Applu, tak zase mě zajímá, jak jsi se dostal do Applu.

Tam to bylo úplně náhodou. Já jsem kdysi hodně postoval na LinkedIn nebo na Instagram nebo na Dribbble a různé všechny tyhle platformy. Snažil jsem se být vidět.

Od té doby, co jsem byl v Americe, tak jsem to trochu ztlumil, protože jsem si říkal, že ti praví designéři by měli méně mluvit a více konat. A více se soustředit na tu práci samotnou a na to, aby měli dobrý skill. Takže jsem moc nepostoval. Teď občas postuju třeba dvakrát za rok něco, ať tam je nějaké povědomí, ale moc se nehrotím, že bych tvořil tutoriály nebo dával tipy lidem.

Ale po stáži v Metě jsem vytvořil nové portfolio, které jsem sdílel na LinkedIn. A úplnou náhodou to viděla jedna z rekruterek z Applu. Což byla sranda, protože já jsem potkal v Metě hodně lidí, kteří právě pracovali předtím v Applu. Třeba na Vision Pro, co dělali spousty let.

A přišlo mi vždy něco zajímavého na těch designerech z Applu. Ta forma, jakou dávali feedback, jak vůbec přistupovali k tomu designu, ta kvalita, kterou byli schopni doručit. Vždycky to vystupovalo z řady. A mě hodně zajímalo, co se děje v tom Applu, když ti designeři v Metě, kteří předtím byli v Applu, jsou tak dobří. Takže to byl nějaký můj cíl si najít stáž v Applu na to další léto.

Já jsem obepsal hromadu lidí, nikdo mi moc neodepsal. Ale pak úplnou náhodou jedna z těch rekruterek mě oslovila, že to bylo ještě přes third-party agency, která hairuje kontraktory, že mají kontrakt s Applem a že je tam možnost být jako kontraktor on-site v Applu. A jestli bych jenom měl zájem o interview.

Takže to mě překvapilo. Pak jsem měl to interview, to jsem měl jedno 30minutové interview, kde jsem proletěl projekty, jim se to líbilo a nabídli mi, že můžu přijít jako kontraktor na tři měsíce do Applu a uvidíme, jak to půjde. Takže to byla taková zkušební doba, já jsem z toho byl celkem vystresovaný.

To už mi začínala škola, takže pak jsem musel řešit školu a práci zároveň. Ve škole mě nakonec neuvolnili, takže pak jsem ještě lítal ze San Francisca do LA na různé zkoušky při tom, jak jsem dělal full-time job. V Applu to nikdo nevěděl, že jsem měl při tom i školu, protože já jsem slíbil, že pauznu tu školu, že to nemůžu dělat, takže jsem to musel zatajit.

Zvládal jsem to pak ty tři měsíce a pak mi to ještě prodlužili dvakrát ten kontrakt, že jsem tam byl nakonec od začátku roku až do konce léta.

To bylo asi docela masakr, ne? S tou školou.

No, bylo to, já jsem se bál, že na to někdo přijde, že z toho budu mít nějaké problémy. Ale pak jsem různě musel najít uličky, jak to všechno skloubit. Ale já si říkal, že to je taková možnost, kterou jsem nevěděl, jestli ještě v životě někdy budu mít a že by byla škoda to nechat. Tak jsem prostě chtěl najít tu cestu, jak to vytvořit.

A říkal jsem si, že jo, možná se stane, že by mě třeba vyhodili ať už z Applu nebo ze školy, nebo že bych neprošel tím ročníkem, nebo že bych měl nějaké další problémy. Ale pořád ty pozitiva, které jsem z toho mohl získat, mi přišly mnohem větší, než které jsem mohl ztratit.

A přišel jsi na to v Applu, proč jsou ty designeři tak dobrý?

No, člověk si uvědomí, že ve finále všichni jsou jenom lidé. Já už si říkal třeba s Amerikou, že jsem taky měl takový pocit, že v Americe to musí být šílené a všechny ty procesy musí být úplně suprové a všichni úplně namakaní. Pak člověk pozná ty lidi, pozná ty procesy a uvědomí si, že ve finále to jsou taky jenom lidi a že mají svoje problémy a svoje chyby.

A třeba co se týče procesů, tak v tom Applu mi to nepřišlo jako nějaké extrémně strukturované. Spíš mi to přišlo, že to drží ti lidé. Ty procesy mi přišly o hodně víc confusing, možná než třeba tady v Česku. Ale všichni ti lidé, kteří tam byli brutálně skilled a všem strašně moc záleželo na tom, co tvoří a na všech detailech.

A přišlo mi, že všichni byli hodně hardworking a to udržuje tu kvalitu toho produktu nahoře. Ti lidi samotní, ne ten proces. A to, že jim záleží na těch detailech a že by se nepodepsali nad ničím, co není dobré.

Zajímavý, když jsme se bavili s Vojtou o Applu, tak taky říkal, že Apple není v tomhle ohledu procesně nějak strukturovaná firma. Že i každý tým tam funguje trochu jinak podle těch lidí. Když to srovnával s Googlem, kde říkal, že na všechno jsou přesně daný tooly a postupy. A že v Applu si to každý dělá, jak chce. Takže je to takový trochu jako punk, ale kulturně je to jiný.

Jo, ten attention to detail je úplně šílený. To jsem nezažil. I oproti Metě, to je úplně jiný level, bych řekl.

Vím, že jsem dostával feedbacky na úplně maličkosti. Ať už je to padding slidu v prezentaci po animaci interakce, kde jsem to měl zvýšit o 20 milisekund na konci interakce samotné. V tomhle směru to bylo šílené.

Všichni jsou, řekl bych, hodně experti na to, co dělají. Řekl bych, že těch generalistů tam je méně a naopak mají úplně experty na 3Dčko, pak experty třeba na ten motion. A je to víc, bych řekl, zaměřené na ten craft samotný. V tom Applu než...

Než v té Metě?

Určitě, v Metě je to spíš, řekl bych, technicky zaměřené. Máme tady nějakou technologii, pojďme zjistit, jak to můžeme aplikovat na nějaký use case a vytvořit nějakou experience okolo toho. V Applu to je spíš o tom, mít něco perfect, aby to působilo dobře.

Všechno se validuje přes prototypy. Hlavně co se týká experiences. Na všechno jsme museli vytvořit prototyp, a ta decision se většinou dělala podle toho, jestli za prvé ta hodnota, ten problém tam je nějaký reálný, ale hlavně, jaká je vůbec ta emotion a ten feeling z toho, když ten člověk to používá a ten prototyp musí matchovat to, jak by to vypadalo v produkci.

A pak na základě toho se třeba vůbec dělali decisions na základě toho prototypu, jestli má vůbec smysl investovat do nějaké technologie. V Metě to je trochu naopak.

Ještě, jak jsem mluvil o tom, že je tam ten attention to detail, že se řeší detaily v Applu, jsem si vzpomněl teď na to, když byl Johnny Ive na Stripe Sessions konferenci, co dělá Stripe. Bylo to asi třicetiminutový, hodinový rozhovor s ním, co dělal Patrick Collison, founder Stripe. Byl to super, víc takový filozofický rozhovor o designu.

Johnny Ive tam právě říkal, že dobrý design znamená, že ti záleží na těch detailech. Že ti záleží na tom, že když lidi ten produkt používají, tak jaký z toho mají pocit. A řešíš veškeré detaily. A že lidi oceňují to, když vidí, že někdo, kdo dělal ten produkt, tak mu záleželo na těchto detailech. Tak to mi přišlo jako super, že to takhle pojmenoval.

Je to o tom, aby těm lidem záleželo na detailech. A mi přijde, že často, když jsem se bavil třeba s lidma, co pracují s Johnnym nebo s Johnnym samotným, tak je to podle mě o tom... Pro tu lásku, pro to lidstvo a ty ostatní. A to dávají do toho designu. A ukazují tu lásku přes všechny ty detaily a to, že jim opravdu záleží na všem, co tvoří.

A to je šílené, že pak třeba, když jsem potkal Johnnyho nebo tyhle lidi, co s ním pracují, tak oni jsou takový v realitě. Že snad jsem v životě, nebo, asi jo, ale byli to jedni z nejvíc kind lidí, caring lidí, co jsem v životě potkal. Už k totálním strangers. Že hned toho člověka obejmou, že se o všechny zajímají. A to pak jde vidět i v těch produktech samotných. Pak zájem o ty ostatní, o to lidstvo.

Že jsi měl možnost se s Johnnym Ivem potkat.

Jo.

Tak to je cool.

To bylo zajímavé. To byl celkem životní zážitek.

Byl na nějaké akci v Applu?

Oni jsou teď součástí OpenAI.

Jo, vlastně on je teď v OpenAI.

Takže tam jsou nějaké kolaborace teď.

Takže jste se s ním nepotkal v Applu, ale teď v OpenAI. Tak to rovnou přes Johnnyho můžeme přemostit k OpenAI, protože po Applu, teda teď poslední tvoje stáž, kterou jsi skončil teď v srpnu, a to byla taková letní stáž, tak to jsi měl v OpenAI. Jak ses k tomu dostal, mě zajímá, jaké to bylo?

OpenAI byla moje taková dream firma, co jsem si říkal, že po Applu by mi možná dávalo smysl. A říkal jsem si buď OpenAI, možná Neuralink mě hodně zajímal. Nebo pak mě zajímají i Robotik, třeba nějaký Figure nebo Tesla možná. Takže to byla jedna z firem, kam jsem chtěl jít.

Já už jsem jim psal strašně dlouhou dobu, třeba někdy od listopadu, jsem je spamoval, že pojďme udělat nějakou stáž. Oni ještě nikdy předtím neměli žádnou designovou stáž, takže mi napsali, že neví, že to asi dělat nebudou, že ještě nikdy designovou stáž neměli, ale že na mě budou pamatovat.

Tak jsem jim psal v listopadu, pak jsem jim psal v prosinci, pak jsem jim psal v lednu, únoru, pak už mi ten rekruter ani neodepisoval, protože jsem ho podle mě štval. Tak jsem ještě v březnu. No a nakonec někdy v dubnu mi najednou poslal kámoš link, že OpenAI má první product design intern pozici otevřenou. Tak já jsem si říkal, tyjo, tak co je?

Já jsem jim psal teď posledních šest měsíců, oni mi vždycky řekli, že nic z toho. Nakonec to otevřeli public, což já jsem věděl a právě jsem se tomu snažil trochu zabránit. Protože samozřejmě, jak to otevřou public, tak pak už člověk nesoutěží sám, ale už to jsou tisíce lidí, co se hlásí s ním a musí projít tím celým procesem.

A já říkám OK, tak jsem se přihlásil na tu pozici, ale napsal jsem ještě tomu rekruterovi: ahoj a super, že jste to nakonec otevřeli. By the way, taky jsem se applinul. Tak jsem nevěděl, jestli mi na to odepíše nebo jestli třeba není na mě nazlobený, že ho pořád spamuju.

A on mi napsal, tyjo, super, že sis toho všimnul. Už jsem tě hodil do pipeline na interview. Uvidíš, jak ti to vyjde.

A pak jsem měl zase interview. Tam to bylo celkem šílené, protože oni se to snažili zaplnit na poslední chvíli. Všechny ty interviews v jednom týdnu. Měl jsem portfolio presentation, první nějakých 30 minut. Pak hned za dva dny jsem měl deeper portfolio presentation týmu a head of designu a dalším designerům. A tou manažerovi.

A pak hned za dva dny jsem měl behavior interview, což je takové values, design challenge, app critique. A všechno toto v jednom týdnu a ještě při škole. Bylo to celkem náročné.

A v pátek jsem měl ty poslední rounds, tři rounds, což byla sranda, taková fun story, co se mi stalo. Já jsem měl ty tři rounds a pak jsem měl mít z rekruterkou takový off call na pár minut, že si člověk řekne, že už to všechno prošel a jak to na něj působilo. A já jsem na to zapomněl. Já jsem byl tak nadšený z toho, z těch interviews, že jsem normálně potom po té app critique vypnul ten call.

Zapomněl jsem na to, že mám volat ještě z rekruterkou. Volal jsem hned mamce a jel jsem si koupit jídlo, že jsem z toho byl úplně, že jsem měl energii, protože mi přišlo, že to vyšlo super. A najednou jsem se pak vrátil za dvě hodiny domů a najednou jsem viděl jenom tu notification z toho Google Meet, že jsem měl meeting.

Tak já říkám, no tak to je v čudu. Psal jsem jí mail, že se strašně omlouvám, že jsem to pokazil. Oni mi na to neodepsali asi hodinu, tak říkám, no tak to už je konec. Tak jsem pak napsal do celé té konverzace, do všech těch lidí, co tam byli v té konverzaci, že to je neprofesionální, že to úplně pochopím, když mě vyřadí z toho procesu.

No ale pak ona mi asi za pět minut a rekruterka napsala, že měli jsme nějaké cally, máš čas si teď zavolat. Říkám, no OK, tak jsme se připojili na to. A ona: no my jsme to zrovna řešili, tak už bychom ti raději dali offer.

Takže nakonec jsem dostal ten offer asi za dvě hodiny po tom posledním interview a mezi tím jsem se klepal, že už to je všechno ztracené.

To bylo napínavé, jsem si říkal, jak to dopadlo. Jaké to tam bylo v Metě potom?

V OpenAI?

Promiň, v OpenAI.

V OpenAI bylo super. Když bych to nějak srovnal, ta rychlost toho shipování a vůbec dělání těch věcí je šílená. To jsem nezažil ani v Metě a v Applu už vůbec ne. V Applu to je úplný opak. Tam se na všem stráví hromada času a všechno musí být perfektní.

V OpenAI je to spíš o tom, shipnout ty věci a vyzkoušet, jak na to budou reagovat ti lidé. Takže brutálně rychlé, hodně direct. Všichni jsou direct více než v Applu nebo v Metě mi přijde, ale jsou hodně kind. Takový ochotní, hodně mladý tým, extrémně seniorní, nejsou tam vůbec žádní junioři nebo pár junior lidí.

Většina lidí, co tam je, jsou třeba, řekl bych, tak 30 až 45, co už si prošli všema těma Big Techama a byli ti nejvíc high performance. Ať už to je v Metě nebo na nějakém Instacartu, v Netflixech. A teď jsou podle mě na peaku jejich kariéry, co se týká productivity, knowledge a nějaké experience. A jedou bomby v OpenAI.

Takže asi tak nějak bych to zhodnotil. Je tam strašně malý design team, to je nějakých do 30 lidí, když nepočítám brand, což je málo, když si to člověk porovná s nějakým Applem nebo Metou. A všichni mají obrovský ownership na tím, co dělají a všechno se shipuje strašně rychle.

Občas mi tam chyběl ten craft. Takže třeba v Applu se mi to hodně víc líbilo, že člověk měl více prostoru na to explorovat a hrát si s těma detailama, ať už jsou to interactions nebo motion, tam se to shipuje. Ale zase tím, že ti lidé jsou tak seniorní a že to jsou top lidi, zase v OpenAI top lidi jsou z Applu, co byli předtím, nebo jsme měli hodně lidi ze Slacku, z Figmy, tak oni udržují tu kvalitu vysoko.

Design systémy tam moc nejsou, všichni to shipují. Je to takový freestyle velký, což je dobře si myslím, protože jakmile člověk bude mít design systémy nebo více procesů, více reviews a snaží se udržet konzistenci a všechny tyhle věci, tak pak už ta firma nikdy nedokáže shipovat tak rychle. A taky čím více stakeholders tam bude, tak tím více opinions a více se dělá různé trade-offy a člověk diskutuje, když shipneme tuhle feature, tak tuhle feature musíme změnit.

A tím, že všechno je tak rychle, tak se tam shipne všechno a pak se řeší ty problémy, až se to stane.

My jsme se tady před začátkem nahrávání bavili o tom, jaká je budoucnost interface, což předpokládám, že zrovna v OpenAI se asi docela intenzivně řeší, jak se to bude vyvíjet. Jak tohle vidíš ty? Nevím, jestli o tom můžeš mluvit, co jste tam dělali, jestli jste tam tohle téma nějak pokrývali.

Určitě se to řeší. Já bych řekl, že OpenAI samotné přemýšlí třeba... Co se týče těch modelů, tak jsou víc ahead. Podle mě přemýšlí trochu víc roky napředu. Ten Johnnyho tým teď hodně přemýšlí nad budoucnosti, ale taky bych řekl, že to je třeba šest měsíců až rok dopředu. A oproti Metě, tam bych řekl, že třeba na těch AR glasses tam přemýšlí čtyři dopředu, pět dopředu.

A v OpenAI je to krátkodobé. A je tam asi nějaká představa toho, jak to bude fungovat, ale neřekl bych, že tam je až takový explorations, nějaký R&D budoucnosti. A samozřejmě lidé mají nějakou představu, kde by ty interfejsy mohly fungovat.

Podle mě se hodně řeší třeba nějaká multimodality toho, tak se budou moct různě míchat. Ať už je to text s voicem, a nebo formáty, nebo i ten chat samotný. Nebo ta interakce i s AI.

Teď mi přijde, že to je takové hodně, že člověk něco napíše, pak dostane výsledek. Tak jak to do toho člověk může skočit, nebo jak by to mohlo být víc kolaborativní, nebo jak bude vypadat navigace v tom systému samotném. Teď je to takové klasické, že má tam člověk nějaký sidebar a nějaké chaty.

Co když v budoucnu třeba chaty nebudou, nebo co když je to spíš paměť samotná, že je jeden chat, který je schopný dobře referencovat ty jednotlivé topiky, které člověk řešil předtím. A samozřejmě hromada nových funkcí, nových produktů, odvětví, kde je ještě spoustu prostoru, kam to může jít.

Myslím, že bude hodně prostoru toho, jak to bude moct komunikovat s dalšími službami a jak ty se zase přidají do interfejsu. Takže tak, nebudu moc spoilovat nějaké věci, co nemůžu.

Podle mě dynamic UI se hodně zmiňuje v dnešní době. Co je tricky okolo toho, je, že my jako lidé si zapamatujeme různé patterny, jak ten interfejs používáme a zvykneme si, že něco někde je a pokud by se to pořád měnilo, tak ten člověk nikdy v tom nebude efektivní a vždycky něco bude hledat.

A zároveň my pořád potřebujeme tu navigaci a tyhle věci, abychom vůbec mohli discovernout ty různé tooly nebo funkce. Takže to bude zajímavé vidět, jak se s tímhle ty interfejsy poperou. Jak to udělat dynamic, ale zároveň, aby člověk discovernul všechny ty funkce, které může dělat, protože on neví, co může dělat, nebo mu to ten tool nabídnul v těch pravých momentech.

A zároveň, aby si třeba zvykl na nějakou rychlou cestu toho, jak to používá. Já si myslím, že umím si představit budoucnost toho, kde všechno, co je v tom systému, jde přes LLM. Ať už je to navigace, ať už jsou to buttony, ať už je to moment, kdy ukážeme nějaký modal, kde je priorita těch buttonů.

Myslím, že tohle všechno může jít přes LLM, ale bude tam velká... Bude to muset být dobře nastavené tak, aby se to neměnilo až tak moc pořád. Podle mě se to bude pomaličku formovat, pomaličku měnit. Ten systém nějak nasměruje toho člověka, ukáže mu třeba nějaké nové cesty. Ale nemyslím si, že to bude úplně ultra dynamic.

Pokud tedy nepřijdeme do doby, kdy ten systém je schopný tak dobře predikovat to, co chceme, že má tak vysokou šanci, že to tipne dobře, a pak už si to asi umím představit, že už by to nebylo tak navigation based.

Já si vždycky o těch dynamických rozhraních vzpomenu na to, když Microsoft kdysi, podle mě to bude nevím, 15 let možná, udělali ve Wordu a v Officech právě dynamický meníčka. Že člověk kliknul na file a tam najednou měl jiné položky, než tam měl minule, protože to přeskládalo položky podle toho, co člověk používal a ty, co nepoužíval, mu to úplně schovalo do nějaké rozbalovací lišty.

A to byl totální samozřejmě průšvih, protože se to lidem měnilo a ty věci, které tam měli, tak tam najednou neměli. Pak od toho ustoupili, ale to byl zajímavý experiment. Podle mě, to bylo možná 20 let už zpátky něco takového a dopadlo to samozřejmě blbě. A pak zkoušeli samozřejmě různé další varianty, že třeba ty míň používané byly zašedlé, nebo se schovávaly jenom některé a různě s tím experimentovali.

Až nakonec, podle mě, doiterovali k tomu, že udělali takový ribbon, nevím, jak se to vyslovuje anglicky, ale takové ty velké, kde ukázali nakonec úplně všechno, takže tam bylo vidět miliarda tlačítek. A takže podle mě šli trochu z extrému do extrému. Podle mě to zatím nevyřešili teda nějak dobře jako interfejs.

To je zajímavé, to jsem neslyšel vůbec o tomhle.

To ti pak ukážu.

Jo, to já se rád podívám.

Tak to jsi nebyl skoro na světě, možná je to 20 let.

Asi ne.

Hele, ještě na závěr by mě zajímalo, jestli jste i používali AI k návrhu věcí, jak moc jste s tím pracovali, protože to je teď žhavý téma v té designerský a vývojářský produktový komunitě, jak AI mění návrh produktů. A přijde mi, že je to zatím hodně v takové experimentální fázi, tak by mě zajímalo, jestli jsi v některých z těch firem za ty poslední dva roky zažil, že by někde AI byla vyloženě. Hele, používáme tenhle AI tool, vždycky ho použijeme, že to je pevnou součástí. A jestli ty třeba máš nějaký svůj tool, který sis zapojil?

Osobně mi přijde, že v těch větších firmách ta adopce a innovation, co se týká toho toolingu, je pomalejší než třeba ve startupech nebo možná i v agenturách. Protože mi přijde, že ti lidé jsou tak busy s těmi vlastními produkty, že ne vždy mají úplně čas explorovat nějaké další věci. A obzvlášť, když jsou třeba už seniornější a už mají nějaké zajeté přístupy. Za mě s tím lidé experimentují. Myslím si, že toho prostoru je tam mnohem více, ale spíš na to nemají čas, což myslím, že je škoda.

V OpenAI samotném se to samozřejmě hodně používá na coding a nějaké další platformy, které se tam vytváří teď, ale neřekl bych, že je to až tak šílené, jak bych si myslel. Hodně z těch lidí v designovém týmu jsou hodně design engineering oriented, že už předtím kódovali a že se v tom vyznají, ale neřekl bych, že ten tým samotný je až tak for front, jak třeba ten samotný produkt. Ale ten čas si myslím, že přijde.

Ale spíš to tempo je tak šílené a všichni jsou tak busy, že na to ani třeba není vždycky čas explorovat nebo zkoušet ty věci, což ale může pak backfirenout taky ty týmy samotné.

Ty sám máš nějaký AI tool, se kterým bys pracoval?

Já v designovém procesu samotném třeba nemám žádné tooly na nějaké wireframing nebo nějaké flows, co jsem viděl, nebo maximálně diskutuju s GPT nějaké věci. Hodně používám Cursor a všechny další AI tooly na prototyping. To hodně.

Pak nějaké třeba image generation, video generation. S tím si občas pohraju. Spíš komunikace, než úplně ten tool samotný, který by dělal design.

I když teď, když jsme třeba dělali projekt s Googlem ve škole, tam jsme jim navrhovali celou AI platformu, kde jsme natrénovali nebo nafinetunovali image generation modely na packaging design a vytvořili model, který pak mohl generovat neomezené množství produktů a nápadů na packaging na základě toho, jak už to vypadá v dnešní době. Nebo jsme různě používali, já nevím, třeba Viscom a nějaké, jaké to byly další toolky, Crea na ideation, na třeba produktový design, industriální design. Občas jsem to používal na nějaké concepting, když jsem dělal nějaký concepting třeba na AR glasses.

Když jsem měl nějaký nápad, tak rychle dělal třeba nějaký storyboard nebo něco rozhýbat, že jsem měl vizi, kdyby tady něco se stalo, tak dát tomu nějakou tangible formu, tomu konceptu a být schopný to lépe odkomunikovat. Pak samozřejmě jsou nějaké use casy, co se týká copy. Vím, že teď je na animation, myslím, Lottie dělá něco, to jsem ještě nezkoušel.

Hodně mě zajímá, čemu se chci teď věnovat, jsou shadery. Myslím, že bude hodně prostoru. Co se týče do budoucna, tak se chci hodně věnovat třeba interakčnímu designu samotnému.

In-depth interaction design. Nejenom, že někdo něco klikne a něco se stane, ale jak interfejs reaguje, když člověk projíždí prstem a jak rychle se to chová, co se děje. To třeba Apple má vypolíšované.

Takže to Dynamic Island nebo cokoliv jiného. A to si myslím, že málo lidí na světě umí dělat dobře.

Já strašně rád sleduju na Twitteru různá tady demíčka, co lidi vibekódujou, prostě tady ty mikro interakce. A přesně podle mě Dynamic Island, když na novém iPhonu přes action button si nastavuješ vibrace nebo zvonění, tak to, jak se propojí ta vibrace toho telefonu s tou animací toho Dynamic Islandu, je prostě tak neuvěřitelně odladěná věc. Že mě baví to prostě mačkat pořád tam a zpátky a zažívat ten pocit, jak ten telefon, jak ten displej s tím tlačítkem, s tím hardwarem, jak se to propojí v jeden celek.

Podle mě úplně super. Takže jo, to se mi líbí tohle.

Já to vidím jako trend teďka. I v designu mi přijde, že ty micro interactions jsou více a víc důležité, ale za to lidé moc neumí. A třeba v OpenAI, s čím jsem dělal s designerem asi nejvíc, tak to byl designer, který navrhoval iPadOS.

Tam máš ten snapping s tou tužkou a takhle. A to bylo... Od něho se učit nebo se dívat, jak on třeba pracuje s micro interactions, tak bylo celkem šílené.

To je tak strašně komplexní, udělat dobrou micro interaction. A což si říkám, že se ještě ani moc nebojím, že by to AI třeba nahradila ty micro interactions. Obzvlášť, když třeba člověk k tomu používá prsty, nebo haptics nebo tyhle věci, tak to myslím, že ještě je potřeba dlouhou dobu.

Protože ten model nemůže dostat žádný feedback zpátky. Jedině, že by měl nějaké senzory na prstech nebo něco v tom stylu. Což možná trochu může simulovat a predikovat, ale myslím si, že to ještě potrvá.

Kubo, skvělý. Moc děkuju, že sis udělal čas, že sis přišel popovídat. Myslím si, že třeba pro juniorní designery nebo pro lidi, který začínají v našem oboru, jsi jim v tom rozhovoru dal totální návod, jak se můžou dostat k zajímavým stážím nebo prostě někam proniknout.

Jak zvýšit svoje šance na to, že se mi podaří získat práci. Myslím, že bylo extrémně užitečné. Zároveň za mě skvělý pohled do toho českoamerického srovnání i do zákulisí trochu těch velkých technologických firem.

Takže moc děkuju, že sis udělal čas.

Děkuju, snad to bylo užitečné. Já jsem hodně věcí nezmínil ani, ale snad to bylo užitečné. Děkuju za pozvání.

Uděláme pokračování.

Můžeme. Já už tedy přemýšlím, co jsem mohl zmínit. Jo, díky moc.

Super. Díky a ahoj.

Čau, čau.

2FRESH Design podcast

2FRESH Design podcast tvoříme v designovém studiu 2FRESH. Pokud potřebujete pomoct s designem vašich produktů a služeb, nebo chcete poradit, jak posunout UX vyspělost vaší firmy dopředu, ozvěte se nám.